1.část, 1/2

11. ledna 2016 v 23:54 |  Angelus Mortis
Oslnivě jasné světlo rozvětveného blesku ozářilo krajinu svým rudozlatým třpytem.
V následujícím úderu na buben hromovládného pána, jenž prořízl ticho půlnoční krajiny, se dokonale ztratil výkřik bolesti anděla neseného časem a pádem.
Anděla padajícího ve zdvojené iluzi bytí. Ticho a jejich oči, které jeho pád pozorují. Neví, zda pomoci či proklít a pak se radovat.


Mezi kapkami krve stékajícími po okvětních plátcích růží a mezi peříčky padlých perutí. Začínáš znovu věřit? Začínáš se modlit?
Krev a oheň.
Ano, právě to cítil na svých zádech.
Jeho křídla hořela rudým plamenem a ten bez slitování stravoval každičkou jejich část. Cítil nezměrnou bolest, z jejíž náruče nebylo úniku.
Třásl se. Chtěl uniknout svému osudu. Chtěl uniknout následkům pádu. Zmítal se mezi mlýnskými kameny bolesti, která jeho tělo lámala a probodávala.
Proudy krve zkrápěly jeho záda. Bolest byla již k nevydržení.
Ničila ho.
"Probuď se, jsi ztracen v realitě! Jsi svou vlastní zhoubou Luciferův anděly."
Jeho dech byl zrychlený a čelo zpocené.
Třásl se.
Musel se dotknout lopatek, z nichž měla vyrůstat jeho křídla. Nádherná křídla, mimochodem.
Nic tam nebylo. Pochopitelně. Jakým byl bláznem, když věřil, že sen o křídlech mohl být z maličké části skutečným? ŽEL… Ani jedno jediné peříčko. Po kostech křídel nebylo zdání. Litoval toho, ale na druhé straně…
Ulevilo se mu. On přece není, a nikdy nebyl, andělem.
Nikdy nepadl.
Prohrábl si rukou vlasy a podíval se na hodiny. Ukazovaly teprve několik málo vteřin po čtvrté hodině ranní. Měl ještě spoustu času k spánku, ale to bylo marné.
Věděl, že po nočních můrách, jako byla tato, nemá nejmenšího smyslu znovu usínat. Dotek víly spánku se již nedostaví. Snad, že i pro ni byly květy smrti noci příliš děsivé.
Kéž by se tak jeho dřívější sny vrátily zpět a prostoupily nesnesitelnou hořkost prázdnoty dnů prosycených pouze jedem z bytí. Stýskalo se mu po nich. Stýskalo se mu po pocitu svobody.
Vstal a potichu začal přecházet po bytě. Neměl důvod spěchat ani hlomozit.
Ticho se mu líbilo. Bylo krásné a v této části města velice vzácné. Vychutnával si jeho doušky jako doušky živé vody.
Stejně vzácné, jako vodní růže v poušti. Ticho…Jaký balzám po každodenní vřavě. Stál u okna, které propouštělo tlumené světlo z bledé luny tváře.
Stál a pozoroval tanec toho bledého světla na okvětí krvavě rudé růže.
Květina vypadala jako z říše snů. Ostře působící jemné okvětní lístky budily dojmem bezpočtu tanečních parketů pro bezstarostné víly, jejichž jediným úkolem je být šťastné.
Pozoroval impozantní květy a drobné, něžné poupě…
Křehké poupě, které se roztříští a posledním svým střípkem, jež nese krásu kouzla okamžiku, se dotkne srdce. Pod jediným dotykem, sen se rozpadá. Bolest naplňuje, duši-zmizel tak další sladký klenot země. Bolest, jejíž nepoznání by způsobilo zranění milovaným. Člověk by byl ničivou zbraní v rukou druhých. Nemá smysl před trny skrývat srdce zdobené ranami. Proč pak tedy stále věřím, že dny, skvostné a prozářené, jsou mou budoucností, ne hudbou dnů minulých.
"I když v popraskaném zrcadle vidím nyní již jen svůj stín, prosím, stůj při mně až do posledního dechu…,"zašeptal do nočních očí.
Bylo hodně brzo, ale…Noc jej lákala do své náruče. Toužila jej sevřít do své náruče, skrýt pod svůj plášť. Volala jej. Šeptala, že zhojí jeho rány, jeho bolest. Uvítala by jej ve svém paláci, pod svou ochranou. Mohl by začít žít znovu, od začátku, nekontrolován. Přál si to, ale věděl, že pokud udělá to, po čem touží… Ublíží těm, kteří do něj vložili naději. Mohl jen svírat pěsti a proklínat okamžik, který neměl nastat…
Chtěl zastavit příchod okamžiku, kdy se hladivý závoj noci zvedne z tváře světa, stržen krutou rukou jitra a pyšné slunce oslepí, každého tvora noci. Pro každého tvora, který miluje krásné, temné objetí stínu, chránícího duši stejně neochvějně jako nejpevnější zeď. Taková je noc. Je místem, kde sny mohou žít bez strachu z roztříštění se o hradbu reality.
Nechtěl si připomínat, znovu si uvědomovat, kým je. A kým nikdy neměl být. Nechtěl znovu vidět tvář osudu, který s ním hrál mariáš a při prohrách se mu krutě vysmíval, vítězství ignoroval. Chtěl snít svůj sen. Ne hledět na to, jak se přání tříští o nicotu.
A právě toho se bál. Bál se okamžiku, kdy mu svítání vezme možnost snít. Bál se, kdy ráno strhne závoj milované slasti, a první paprsky slunce přinesou utrpení prýštící ze skutečného světa. Opatrně pohladil jeden okvětní plátek a nechal se čarovnou vůní znovu vtáhnout na chvíli do nádherného snu.
Běžel nocí a celý svět mu ustupoval z cesty. Nemusel se skrývat. On nyní byl pánem. Oživen. Probuzen. Nekontrolován. Svobodný. Rozdírajíc tmu jako paprsek světla, který je její součástí. Nad obyčejnými životy smrtelníků se nesl na obrovských křídlech. Ne na křídlech fantazie, která se okolo něj stáčela vždy v nejhorších chvílích jako neprůrazný štít. Ne, tentokrát měl skutečná křídla.
Mohutná, silná křídla, která rozrážela vítr jako teplý nůž kusy ledu, černá jako uhel a rudá jako nejtemnější ze zářivých rubínů, jej nesla v sametu noční oblohy a kryla před zraky lidí. Nepopsatelně opojný pocit moci, síly, svobody…Ano. Takhle mu bylo dobře.
Letěl na křídlech svobody.
Po dnech plných pravidel a falši byly sny svobody a jakési prazvláštní skutečnosti, kterou slovy nelze popsat ani tomu nejvnímavějšímu posluchači. Nešlo to, ani kdyby chtěl. A on nechtěl. Nechtěl se dělit o svět, který mu byl blízký.
"Jsem opravdu blázen, že se oddávám takovým snům. Dostat se do rukou psychiatra, mám po starostech s nájmem. Takový malý pokojíček by za mě zaplatili jiní. Blázen si v blázinci nevydělá a tak neplatí," pronesl možný vtip ke květům růže. Ale snů bylo pro tu chvíli již dost.
Slunce dokázalo již zpřetrhat poslední zbytky závojů noci a svět byl nyní mučen paprsky, které vyháněly tmu i z nejzazších koutů. Pozoroval paprsky rudozlatého obra, přecházejícího zpoza hor obzoru.
"Je to opravdu nádherný pohled, že?," ozval se za ním bolestně známý hlas.
"Co tu děláš?"
"Luciene, proč jsi tak podrážděný? Já přišel jako přítel."
"Co chceš? Další " neočekávaný problém", Caine?"
"Ano, vše potřebné zjistíš z dopisu."
" Kdy?"
"Zítra. Spoléhám na tebe, nesmíš zklamat."
S tím nezvaný host zmizel.
"Jen tak mimochodem, hořící by ta růže byla hezčí,"ozvalo se za Lucienem zašeptání výsměšného hlasu muže, jenž jako stín budil jej z každého krásného snu, rušil jeho klid a přál si posledních několik měsíců jeho zbláznění se či smrt. Pronásledoval jej.
Ale nyní, právě v tomto okamžiku jej ten hlas nijak neděsil. Paradoxně byl hlas strašáka pro sny uklidňujícím, konejšivým, nerozrušoval jej. Byla to jakási zvrácená jistota. Tušil, co je cílem hlasu, ale cíle jeho hosta byly jako boží. Hloupé, nevyspytatelné a vždy znamenaly problémy spojené s krveprolitím.
Pro tento okamžik si Lucien mohl na několik pomíjivých okamžiků oddechnout. Cain Ronovov byl jedním z nejméně snesitelných lidí na světě. Možná i tím nejnesnesitelnějším. Nenáviděl všechny ty úkoly, ale tenhle splní. Je poslední. Pak už bude svobodný. Už žádný pán a žádný úkol bude jen on a…Jeho černé sny o křídlech, která mu kdosi vzal. Černé sny o duši, která jej stvořila a přiměla být tím, kým dnes je, a přesto k němu nepatří. Jako by duše, to jediné, nač byl ve své životě hrdý, patřila někomu, komu se velmi podobal a kým mu byla na pár chvil zapůjčena. Přišlo mu, že ten někdo chce svou duši zpět. Jen doufal, že tyhle pocity nejsou skutečné, a i kdyby byly, že půjčovatelem duše není ten největší obluda bez sebemenšího citu a mimického projevu. Ten špinavý bídák s maskou harlekýna a výrazem šílence v šedavých očích. Lucien rozlomil s podivným mrazením v prstech svítivě, lehce rozvernou, zlatou pečeť na šedé obálce. Uzounký proužek pergamenu obsahoval několik slov, několik pokynů. Jeden rozkaz, jedna smrt. Další život zhasne, svíce dohoří.
Cíl: Luc Solas Místo: Ravenstreet 613 Smrt:Nešťastná nehoda-"pád pod kola nákladního automobilu" (NIKDO SI NESMÍ VŠIMNOUT ŘEZNÝCH A BODNÝCH RAN) P. S.: Pak budeš volný.
Hezké, že? Několik málo slov stačí na to, aby jeden muž, možná otec rodiny, možná něčí bratr či stále ještě syn milujících rodičů zmizí z povrchu světa živých. Postačí dva nože a jedna "náhoda". Jak prosté. Jak snadné. Jak sžírající pro jeho duši, která měla strach z temnoty, kterou sama šířila. Bál se sám sebe. A to bylo důvodem, proč se stal Ronovovovým sluhou- jeho poslem smrti. Proto se mění v křídla, která odnášejí duši od těla. Navzdory všem tvrzení o pohrdání či odmítání smrtí, každý ji, i v jeho podání uvítá. Každý se poddá té malátnosti z nacházejícího nebytí. Ale slova konce dopisu…Bude volný. Nic jiného již není důležité.
Muž, označen za nejnesnesitelnějšího, se opíral o stěnu chodby ponurého několikapodlažního domu a spokojeně se usmíval. Lucien byl sice jedním z několika málo lidí, kterým důvěřoval a plně spoléhal na jejich oddanost, avšak také jediným, kdo měl obdivuhodnou tvrdohlavost, s níž dokázal odporovat. Nikdo ze zástupů služebníků nikdy neodporoval a neptal se na podrobnosti.
Oni znali jen rozkaz a nic víc.
Lucien však chtěl znát každičký detail ze života těch, s kterými měl pracovat. A jako jediný vypadal zcela oproštěn od všeho lidského. Proto si musel vymýšlet bezpočet nesmyslných pohádek. Musel jej nutit k vraždám. Ale každá ze smrtí byla dlažební kostkou v cestě ke splnění slibu, který kdysi dal. Cain Ronovov byl spokojen. Povedlo se mu to. Dokázal splnit slib. Slib daný prvnímu andělu. Prvnímu padlému andělu. Andělu, který uměl milovat a obětovat se. Slib daný světlonoši, slib daný příteli. Pravda, dnem i nocí nenáviděl slib, který dal, ale zároveň miloval každý okamžik, který díky slibu prožil.
Vztek na plátcích hořících růží…Stejně jako plamen pohasíná na končícím knotu svíce, končila bitva dobra se zlem. Končila bitva Nebes a vzbouřenců následujících Lucifera. Děti noci, které se vyrvaly z ráje náruče, padli do okovů života v krajině smrti. Mnozí v nebi mrtvý, jiní ještě bojující a umírající. Loučící se zbytky života. Lapajíce po poslední slze vzduchu. Snažíce se zachytit poslední nitku života. Bezpočet těl poválených v prachu. Bezpočet přežívajících bylo odváděno do žalářů věčnosti, do žalářů bez světla a andělé, kteří zůstali na straně Boha procházeli bojiště, nad nímž se vznášel stín smíchu smrti… Hledali vůdce poražených. Hledali Lucifera. Snažili se zachytit vůni jeho dechu a světlo z jeho křídel. Nevšímali si těla, které prošlo popelem. Nepovšimli si, že právě díky těmhle černým oharkům získávají jejich vězni zpět svou sílu a unikají. Nevšimli si, že vedle ohořelého těla leží druhé, které se uzdravuje. Ronovov čerpal Luciferovu sílu, ač chtěl, aby to bylo naopak.
"Pane, to vy musíte mít sílu bojovat. Já naši věc nedokážu dokončit."
Tichý Luciferův smích rozvířil prach a popel. "Ani já to nedokážu. Ne sám."
"Vy…Nejste přece sám."
"Ale nejsem ani celý, Caine."
Cain nic nechápal. Viděl jen svého pána a přítele, který dokázal uzdravit všechny, kdo stáli za ním a skrýt je před sluhy Boha. Viděl anděl, který oživil mrtvé a zatracené a taktéž jim propůjčil závoj stínu, aby se stali neviditelnými před hlídacími psi Chrámů. Viděl anděla, který každého zachránil, který se obětoval.
Až po letech pozemského života, nelehkého života, pochopil legendu o Luciferově duši. O duši, která není celá. O duši, chránící dva životy, dva anděly, dva bratry. Bratry, kteří se na počátku nenáviděli, kým jsou. Poté se nenáviděli. Nakonec byli přáteli. Bezpočet životů pak strávil Cain Ronovov hledáním Luciferova bratra, Luciferova odrazu. Druhého Světlonoše.
Našel jej a zjistil, jak je schopný. Pochopil, co se stalo té osudné noci. Věděl, že v Chrámu padlo rozhodnutí o smrti Syndareových. Věděl o síle jejich, v té době šestiletého, syna jménem Lucien. Lucien. Jméno tak podobné jménu anděla Strážce. Tenkrát, i beze slov, slíbil, že cesty obou bratrů spojí. A nebyla-li jiná cesta, než jednoho nechat v očích světa být tím nejhorším zlem a druhého poslat na dráhu vraha. On sám se musel stát nespravedlivým soudcem, vynášet rozsudky smrti nad těmi, kdo ještě měli dlouho žít. Bylo to nutné zlo. To, v jeho očích, nebylo zlem. Jako mnoho věcí, které si přizpůsobil sám pro své svědomí, která pak nemělo právo křičet, vyčítat. A dnes, konečně splnil slib. Poznají se. Bratři se brzy poznají a možná, pokud vše půjde dle předpokladů, stanou se přáteli. Musí to vyjít.
STEJNÝ DEN, PĚT HODIN ODPOLEDNE
Spěchal. Hnal se chodbou, plnou světel a neosobních zdí, kde kroky zněly o linoleum podlahy jako duté rány vězňů o mříže cel, které doléhají jen k hluchým uším strážců. Strážců, kteří v době dnešku jsou všude a každým. Ti, kteří by byli hluší k/ke pláči vlastního srdce, kdyby jej slyšet mohli a chtěli by takovou možnost mít.
"Pane Syndare, vy nevíte, kdy zde máte být? Myslíte, že osud sirotka, jehož rodiče byli natolik šílení, že volili smrt z rukou potřeštěného šamana, vás omlouvá od včasných příchodů? Čekáte, že vám vše projde?," ozval se zvláštní, tichý hlas. Přestože hlas byl tichý, šeptal, byl dunivější než bouře ženoucí se přes oceán plný rozběsněných vln, neznajících slitování.
Ohlédl se. Za ním, na začátku schodiště vedoucího do suterénu stál muž, který byl snad ještě otravnější přízrakem pekelným než jeho návštěvník z brzkého rána. Obvykle chladně ironický a bezcitný, pro všechny Lucienovy spolužáky poskokem ředitelky, cvičeným psem a jezdcem Apokalypsy, temný rytíř bez vůle k milosrdenství, bez srdce. Ale ti, kteří dokázali vidět víc a poznali pravou tvář tvrdohlavého učitele. Našli nezměrně dobré a laskavé srdce. Ochotného spojence.
Knight Roderik byl na poměry noblesní školy Dark Meadow přehnaně výstřední. Nikdo další z profesorského sboru neměl odvahu jít po mramorových podlahách v botách, tolik připomínající boty vojáků, s vlasy, které za obličejem ostrých rysů vlají jako černý závoj obsahující třpyt hvězd, zářících skrze mračna věků. I přesto, že více děsil, než poskytoval, dle řádů a pravidel školy, bezpečí a možnost důvěry, čas od času…Nijak často, ale přece jen, v jakémsi záchvěvu roztříštěné vteřiny, bylo možno v očích obsidiánové zeleni vidět hřejivou jiskérku lidské dobroty. Občas uměl být strážným andělem každému, kdo nešel s ovčí poslušností do jámy, nazývané vzdělanost a kultivovanost.
"Pane Syndare, co to znamená? Opět pozdní příchod?"
Ozval se mimo jejich zorné pole pištivý hlas ředitelky školy, která spíše než ženu připomínala bič omotaný zářivě růžovým čímsi…
Lucien se již nadechoval k nějaké výmluvě, ale profesor byl rychlejší.
"Omlouvám se, paní ředitelko, avšak za dnešní zpoždění pana Syndarea mohu já. Potřeboval jsem s ním mluvit o práci, s níž má reprezentovat naši školu. Je sice nespolehlivým a nenapravitelným vyvrhelem, který by zasloužil trest i za to, že dýchá, ale slova ovládá mistrněji než Mozart a Bach hudbu."
Madame Krüschnerová, ředitelka Dark Meadow, se pousmála. Byla sice nesnášenlivou a nesnesitelnou osobou, ale sláva a prestiž ji lákala jako mouchu sladká výplň kalichů masožravých květin. Byla pro ni schopna zajít kamkoli.
"Dobrá, až skončíte, ať se váš student dostaví na příští hodinu, Knighte."
"Jistě, mademe," souhlasná slova doprovázela drobná úklona, která ješitnost růžového biče vyzvedla až k oblakům.
Když rádoby tanečním krokem opět odešla do své kanceláře, Knight se jakoby mávnutím kouzelného proutku uvolnil a začal se chovat jako přítel, kterým měl být.
"Luciene, prosím, pojďte sem,"opět se ozval tichý hlas, který se jakoby ještě více ztišil. Kdyby se změnil v křik a nesnesitelný jekot, drásající uši, bylo by to vítané více než žíznivým doušek vody.
"Stalo se něco, pane?," zeptal se Lucien. Ta otázka byla zbytečná. Oslovil-li vás v Dark Meadow kdokoli z profesorů, znamenalo to jediné. Problémy. A ne malé.
"V pořádku, Luciene, nic se neděje. Jen jsem vás chtěl požádat o malou procházku po školních pozemcích. Myslím, že tam se vám bude mluvit lépe, než zde, kde má člověk dojem, že je kanárem zavřeným ve zlaté kleci." Lucien byl překvapen. Nechápal to, ale…Cokoliv je lepší než nudný výklad o něčem, co bylo pravdě vzdálené a v jeho paměti již stejně dávno vryté. Přestupy ze školy do školy a neustálé opakování ročníku měly přece jen své sladší ovoce. Poslušně se vydal za profesorem.
Jakmile vyšli z budovy, jakoby z obou spadl balvan napětí. Vánek zpíval svou serenádu přicházejícímu létu a slunce hřálo tvář každého, kdo mu ji vystavil. Bylo opravdu nádherně.
To, jak změna nepřátelských a neosobních prostorů školy dokážou svírat, se zračilo v tváři profesora Rodericka. Tvrdě stažená linka úst se povolila, stejně jako se vlnky vrásek v čele se poddaly přirozenosti. Zamračené linie okolo očí a úst nahradily vějířky vrásek úsměvu. I v dnešní době byl zjevně zázrak možný. Profesor s kamenně zamračenou tváří se během okamžiku jako mávnutím hůlky kmotřičky víly změnil v někoho mnohem mladšího. V někoho, kdo se uměl radovat ze života.
"Luciene, víte, co znamená francouzské angé gardian?,"zeptal se znenadání profesor. Na Luciena se však nedíval. Vypadalo to, jako by měl strach, že v očích svého žáka uvidí stopy podobnosti s mužem, jemuž dal kdysi slib. Slib, který dal příteli. Slib, který odmítal porušit.
Tázaný se zarazil. Čekal jakoukoli nepříjemnost, cokoli, co bylo možno označit za problém, ale… Otázku o strážném andělu… Ne, musel se přeslechnout.
"Promiňte, pane, zřejmě jsem nerozuměl otázce," pronesl student s nadějí, že se profesor nerozvzteklí.
"Otázce jste rozumě dobře. Ptal jsem se, zda víte, co znamená francouzské angé gardian," zopakoval profesor klidně a s náznakem pobavení.
"Anděl strážný, pane profesore," odpověděl v naučené formě Lucien.
"A víte, kdo byl prvním strážným andělem?," pokračoval profesor stylem, který byl typickým spíše pro zkoušení ve třídě a ne pro rozhovor probíhající v přátelské atmosféře zahrady v dohasínajícím slunci.
"Ne, pane. To nevím."
Lucien přemýšlel, kam tím těmihle otázkami profesor míří. To přece nemůže myslet vážně. Roderick náboženství neučil, a Lucien z jeho častých narážek soudil na odpor a pohrdání vůči hloupé, alibistické masce pro zlo, které páchá každý, kdo se schovává za slova a mnišskou sutanu. Co tohle znamená?
"Byl to tentýž anděl, který se postavil diktatuře boha a padl."
Profesor však nadále sledoval obzor, na němž tančili červánky jako krev vytékající z čerstvých ran. Z ran nevinných. Ran pro lásku. Ran, které ztrápený uvítá. Ran, které jej nebolí. Ten, kdo se obětuje pro ty, na nichž mu záleží, mnoho bolesti necítí.
"Lucifer?"
"Ano. Ale Lucifer byl mnohem více."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama