Sám

22. listopadu 2015 v 0:00 | Werewolfin
Prameny deště si hrají na střechách domu a šedočerné mraky jako závoje nebes se čas od času zjizví modravým bleskem.
Vítr buší do okenních tabulek a prosí o milosrdné vpuštění do tepla lidských příbytků a srdcí. Jako slepý poutník, poblázněný vzdálenou fatamorgánou. Touží po něčem, co nemůže mít.

Všemu je zima a úzko. První sněhové vločky tančí na okeních parapetech.
Oknem je vidět do útulně vyhlížejícího pokoje.V pokoji sedí muž. Sedí v pohodlném, temně zeleném křesle. Sedí a pozoruje malé dohasínající oharky i jasně zářící, velké, silné plameny. Usmíval se- i když, ne právě vesele.
Byl to úsměv vítěze, který již cítí svůj pád.
Povedlo se mu odehnat návštěvu. Nevítanou návštěvu. Velmi nevítanou návštěvu. Nestál o společnost- ne o tu, která se mu dnes nabízela. Jako prodejná děvka vtírající se do přízně. Nenáviděl je a musel je tolerovat.
Tolerovat...To jej nikdo neučil a přesto, byl k tomu nucen.
Opravdu o nikoho nestál. Všichni mu byli protivní. Tedy, téměř všichni.
O společnost jedné bytosti by stál.


Scházela mu. Stýskalo se mi po očích v barvě jarní trávy po dešti . Scházel mu zvuk tichých kroků po koberci. Postrdál pravidelný rytmus stahů hlasivek, který vytvářel tak uklidňující zvuk.
Byl to již několikátý den-prázdný a temný den bez vidiny na sebemenší zlepšení.
Pršelo stále více a jeho nitro svíral nepochopitelně velký, sžíravý, mučivý strach. Bál se, že vlny slz mraků spláchnou, odnesou jeho cenný pohlad, jeho černý diamant.

Nevěděl, kdy mu na tom, na ní začalo tak moc záležet. Kdy začal trnout hrůzou, že se jednoho svítání už nevrátí. Že noc bude příliš lákavá. Že volání dálek bude silnější a ona mu zmizí, navždy.
Neměl zdání, proč se to stalo, ale měl z toho nepopsatelnou rodost.
Bylo to hloupé, nelogické a zcela zvrácené, ale...

Miloval to. Miloval pocit, že po dlouhých dnech plných zmatku, hluku a nenávisti, se smí k někomu vrátit. Nechtěl se vracet do prázdného bytu. A ani nemusel. Byla tam ona.
Ač ji málokdy spatřil bezprostředně po příchodu, věděl, že někde v nitru bytu, který byl spíše pevností než útulným místem, je. Nechodila jej vítat. Nečekala poslušně na jeho přítomnost.
Na první pohled byli dvě na sobě navzájem nezávislé subjekty, jak by řekl kdokoli z jeho dávných kolegů, ale za tím vším bylo pouto pevnější než ocelové provazy.
Neslyšně často přícházela, zastavujíc se v rámu dveří, a pozorovala jej v práci i při odpočiku. Ujišťovala se, že je v pořádku. Že se opravdu vrátil.
I když byla dlouho prač, vždy, když jej pobestřely závoje smutku a melancholie, vrátila se. Pomáhala mu tím více než tisíce zbytečných, hloupých slov, pronesených zcela zbytečně, bez účelně.
On uměl vládnout slovům, znal jejich moc, jsou-li řečena správně. Věděl, jak silnou zbraní mohou být. Jak dokáží léčit a hřát.
A jak prázdná a lichá jsou, když srdce necítí to, co jde z úst.

Vstal z náruče křesla. Nedokázal již klidně sedět. Musí alespoň chodit, když nemůže vyběhonout do přicházející bouře a hledat v rostoucí tmě to, co nyní potřebuje, co chce.
Hodiny na krbové římse odbíjejí vteřinu po vteřině a s každičkým úderem se jeho krok zrychluje. Kdyby to velikost pokoje dovolovala, rozběhl by se. Kdyby rozum nebránil, mířil by hlavou proti zdi.
Bezmoc, šílená a obrovská, mu dělala vytrvalou sapolečnost již příliš dlouho. Bezmoc-odzbrojující, zároveň fascinující, jej přikovávaala na místo, ale byla i bičem, jenž jej poháněl jako tažné zvíře.
Nenáviděl bezmoc. Pomyšlení, že nelze více než čekat a doufat jej připravovala o rozum. Chtěl, potřeboval něco dělat. Nějak se zbavit strachu a napětí.
Stolek s broušenou vázou květin, jež si tak ráda prohlížela, se roztříštil o protější stěnu. Zítra musí koupit nový. Bylo by po něm, zbytečně prázdné místo. Pěstmi vztekle uděřil do zdi.
Copak musí vždy zničit vše krásné? Vše na čem mu záleží?

Náhle zaslech zaškrábání na dveře- tak známý a milovaný zvuk. Mohlo to být skutečné?
Nevěřícně jejích těžkou masu otevřel a strnul úžasem. Nevěřil, že se znovu vrátí.

"Tulačko jedna. Proč jsi zmizela na tak dlouho?," ptal se s úsměvem, který by mnohé ženy přiměl k roztouženému vzdechnutí.
Nikdy se neusmíval, ne uvolněně a přátelsky.
Odpovědí mu bylo jen přítulné otření se o nohy a sotva slyšitelné zamňoukání.

On jí bude něco vyčítat? On? Vrátila se, i když nemusela. To snad stačí ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama