Touha

18. srpna 2015 v 0:00
Oheň na křídlech plane a sžírá jejich drobná pírka stejně jako mou duši. S rozbitou svatozáří a popelem na srdci se toulám světem i oblohou a nikde není místa, kde bych nalezla jen trochu klidu. Kde bych mohl skrýt své oči před bodavým světlem světa a lidských slov.

Skrývám se před slovy, která soudí duši, která bloudí světem. Skrývám svá křídla, když ráno, které jindy slibuje naději a krásu, přináší jen zklamání a bolest.
Jako krysař bez cíle bloudím světem, čekajíc na zázrak a hrajíc na píšťalu snů a štěstí. Snažím se od lidí vzít vše zlé a nenávistné. Chci s jejich osudem vyměnit své štěstí za jejich a platím svou duší.
Lítost necítím. Strach necítím. Minulostí opovrhuji.
Jsou totiž zbytečné a člověka nezachrání. Zbytečné jako motlitba k bohu, jež není, jako prosba k pánu, jež slitování nemá.

Hraji hazardní hry s osudem, sázejíc svou duši, jejichž výhrou je štěstí těch, kteří mně nenávidí.
Stojím v dešti připoutána železnými pouty osudu, které mi dovolí na chvíli se odpoutat od země, jenž mi bere sílu, ale nikdy mi neposkytnou dostatek svobody pro let mezi mraky.
Spoutaná pravidly a zákazy jako ostnatými dráty a pouty, stojící v dešti slov, která se do duše zarývají jako čepele ostrých dýk.

Mnohým přijdu zbytečná, jako špína na luxusní obuvi, jako vrstvička prachu, jenž ulpěla na vzácném koberci. A stejně tak by mě chtěli již více nevidět, sprovodit ze světa.
Ale to se jim jen tak nepovede.
Nemohou ze světa sprovodit smrt, bolest, nenávist, stejně jako nezničí lásku, štěstí a život samotný.
A já jsem stejná. Jako smrt, bolest, slzy, neštěstí, nenávist. Jsem jako prokletí osudem i jako nešťastná náhoda. Jsem právě tím kamenem, o nějž zakopnete v běhu za vytčeným cílem a díky němuž můžete jen bezmocně přihlížet, jak vás předbíhají ti druzí, ti horší.
Ale možná, když se na to podíváte jinak, uvidíte, že já jsem kámen, který vám zabránil vrhnout se do propasti zrádně skryté za iluzí vítězství či třeba jen dobrého postavení. Že pád může být i záchranou. Že pád může být způsobem jiné cesty. Cesty, která vás nebude stát krk.
Možná zjistíte, že mohu přinést pocity stejné jako láska, štěstí, krása, přátelství, jako život samotný.
Možná nejsem tak nespravedlivá, jak se na první pohled zdá.
Stojím před vámi na černobílé cestě k bráně ráje, klopýtám vám vstříc a snažím se vám pomoci. Vy však jen odvracíte tváře.
Nechápejte to zle, nic proti světu a lidem nemám, jen nechci znovu ztratit svá křídla, zrazená a zlomená.


Rozpínám svá křídla v barvě noci, přetrhávám řetězy poutající mě k této zemi, která mně nenávidí a mnou pohrdá.
Jsem jako krysař, nejméně vítaný ze všech nevítaných, který odvádí vše zlé a dočká se jen opovržení a odmítání.
Černými křídly mávám, kolem se bouře zvedá a s ní roste i má síla. Ožívám stejně snadno, jako vy můžete slyšet silně se rozléhající údery na buben Hromu a švihnutí biče Blesku.
Mizím od lidí, kteří rozbili mou svatozář, hříchem mnou duši i srdce pošpinili.
Ale necítím vůči nim nenávist.
Jen potřebuji samotu. Každý člověk může být někdy sám.
Sám jako v prázdné a pusté jeskyni, plné stínů a pokřivených tvarů. Sám jako zraněný vlk procházející tajgou bez druhů.
Může tak žít a být šťasten. Po tom právě toužím z celého srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama