Bezcitný

19. srpna 2015 v 0:00 | Werewolfin |  Povídky
Tma. Věčná a neprostupná. Tma, zlá a neústupná. Tma, plná stínů. Stínů hřímající bouře lidského světa. Světa, kde se každý za něčím žene, po něčem touží. Jeho duše má cíl po němž prahne. Žene se za svým cílem slepě a bezohledně až přehlédne křehký kvítek nevinné esence pravého smyslu bytí. Lidí, ti drobní mravenci na tváři Země, se ženou za bájnou fatamorgánou, která ovládla jejich srdce, mysl i smysly a z nich, kdysi bytostí hrdých a svobodných, udělala jen otroky, jen loutky.

Při dlouhodobějším pohledu lze člověka přiroznat ke křečkovi, morčeti či potkanu, dětskému mazlíčku, v kleci běžícímu neustále v otáčejícím se kole za cílem, jež mu z dosahu uniká tím, čím on více se snaží.
Je komické je pozorovat.
Sedím na betonové ploše, jež kdysi byla příjemnou markýzou všedního, leč velice příjemného činžovního domu. Celé to zde bylo příjemné, uklidňující- tak jiné než ve zbylých částech města ze skla a betonu, skla a železa. Z dřevěných kúlniček a cihlových domků na každého, kdo tudy procházel dýchlo jakési sladké a slastné kouzlo minulosti. V tochých průchodech byl slyšet čas. Čas, kdy člověk byl člověk, čas plný smíchu.
Smích. Co je valstně smích. Nikdy jsem nechápal, k čemu je lidem smích, proč se smějí. K čemu jim je tak nesmyslné rozechvění bránice. Nač je smích dobrý?
Popravdě, jak zde, na studené kamené polorzbořené plošince sedím, schoulený do svých křídel, seděl a nechával po jejich na pohled kamenném povrchu stékat kapky vody, které ve tváři nebe vypadaly jakoby se jeho dávní nebeští druhové rozplakali nad zohavenou zemí, kterou on kdysi chránil, docházelo mu, jako moc cizího mu i po staletích v jejich světě zůstává z lidské povahy.
Bylo zvláštní vše tak dlouho pozorovat a nic nechápat. Nebyl na to zvyklý, On vždy dokázal pochopit a využít dění okolo sebe. Ale zde se mu to nedařilo.
Znaveně opřel hlavu o vystupující cihly z béžové omítky a dovolil víčkům se zavřít, dovolil si luxus částéčného nevnímání.
Z příjemného nevědění díky nevidění jej vytrhl nenáviděný a nepříjemně výsměšný hlas.
"Pořád si lámeš hlavu nad tím, proč, jak se zdá jsou lidé spokojení, i když se jako šílené veverky ve svých klecích honí za neexistujícím oříškem slasti a štěstí? Bez toho, aby uměli léčit těžké rány, smrtelné nemoci, bez možnosti létat mají vůli se životu vysmát do tváře. POřád jsou Ti takovou záhadou?," smál se mu hlas, jemuž odmítal přiřadit tvář.
To by znamenalo učinit jej... Tak nějak skutečnějším než to bylo pro muže stále klidně sedícího přijatelné.
Místo odpovědi nechal z křídla sklouznout všechny přebytečné kapky vody.
Nechtěl si toho stále veselého blázna všímat.
Záměr, stejně jako všechny předchozí, mu překazilo ostré lusknutí prstů před obličejem.
"Mluvím s Tebou, snílku," zazněl hlas znovu. Zvláštní, hlas se smál, ale nevysmíval se.
"Copak Tys na to přišel? Jsi to polovinu mého času,"zabručel snílek v odpověď, velmi rozladěnou odpověď.
Hlas se znovu rozesmál: "Budeš se divit, ale většina z nás to ví již od zrození."
"Cože?!,"vyjekl zděšeně oslovený.
"Rafael tvrdil, že jsi tvrdohlavý a inteligentní, ale ty jsi zatím jen natvrdlý. Lidé a jejich jednání nám je tak cizí z jednoho prostého důvodu. Nejsme lidé a oni nejsou strážci. Kaine."
Kain se jen ušklíbl:" Nějaké květnatější vysvětlení nemáš v arzenálu?"
"Drzoune jeden. Na dlouhé řeči nemám čas, takže středně dlouhá verze pro hlupáky Tvého ražení-"
V to chvíli musel uhnout konci jednoho z křídel, které se po něm ohnalo s nebývale velkou krvežíznovostí a chutí přidělat metařům práci při odklízení jeho mrtvoly z dlažby.
"-Strážci nemohou lidi pochopit proto, že pak, pokud by znali jejich motivy a veškeré činny, nedokázali by je chránit.Zhnusili by se jim."
" Ale jiní.."
"Jiní přestali být bezcitnými a to je časem zabilo či zabije."
Mlčel, ale nesouhlasil. On již hodně dlouho vnímal mnoho z lidského světa a mnoho z toho, co vnímal, se mu líbilo. Neztratil však, tak jako mnozí, své původní schopnosti. Stále dokázal být Strážcem,
"Máš pravdu,"ozvalo se náhle za ním.
"Cože?!"
"Říkám, že máš pravdu- Ty jsi tak nějak nepochopitelnou vyjímnkou mezi Strážci."
"Nemá se náhodou nenormální zhubit?"
"Dokud je nenormální ovladatelné...-"
"Ovladatelné!," zaprskal Kain. Nenáviděl vidinu či, řekněme, naději, že byl ovládán. Jistě, jako Strážce plnil úkoly, ale... Vždy v tom bylo něco z jeho vůle. Nebyl loutkou.
"Vidíš, že ztrátou bezcitnosti ztrácíš...-"
"Ano, vím, že jsem ztratil jistotu při plnění vašich úkolů. Vím, že přemýšlím před tím, než zabiji. Ale mě, mě to nic nevzalo. Jsem volný. Ano! Dopřál jsem si ten luxus, co jiní odmítají byť jen zkusit znát. Bezcitnost je možná brněním, které chrání před větsinou ran světa, ale je i klecí, která Ti nic nedovolí."
S těmi slovy příliš hrdý Strážce odletěl. Nikdy se neřídil pravidly světa- jen těmi svými. Z Ráje jej vyštvala jeho hrdost a touha po spravedlnosti. Od Strážců jej odhání hrdost a touha po poznání.
Starý Strážce si povzdechl:"Další, kdo rukou světa zmírá."
V malém bloku se skvěla dlouhá řada přeškrtaných jmen. Když však mělo být ze seznamu Strážců vyřazeno i Kainovo jméno, nešlo to.
Strážce se usmál. O tomhle prazláštním Strážci ještě mnoho oni, zaslepení, uslyší. Bude to ještě zajímavé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama