Červenec 2015

Zpovědní dopis

21. července 2015 v 23:00 | Werewolfin |  Others


Příteli,
je ti již několik měsíců- tolik dní a hodin, a já tomu stále nevěřím. Nevěřím, že se to mohlo stát. Že někdo, tam nahoře, oplývá tak zvráceným humorem a má sílu rvát lidské duše v tisíce kusů, tříštit jejich srdce na oltářích obsidiánového zrcadla. Ničit jejich budounost na prach.
Proč si někdo zahrává s takzvaným osudem a míchá karty tak, aby výhrou byl zas jen strach, bída a bol.
Může se vyhaslé srdce cítit prázdnější než prázdné? Je šance pro mysl, která si uvědomuje nezvratnost toho, co se stalo a zároveň vše považuje za zlý sen, z něhož se už musí brzo probudit, být stále zvána "přijatelnou pro druhý svět"?
Nemyslím svět fantazie. Ten svět, který tak vroucně miluji s ke svému životu potřrebuji. Nemyslím svět, kde má každý právo na křídla. Na křídla orlů nad nespoutaným oceánem. Nespoutaný nad nespoutaným.
Nemyslím svět, kde se vždy znovu nalézám, když padám dál a dál ve chvílích, kdy nemám sílu stát na špičce jehly. Kde znovu dýchám.
Ne, myslím svět, kde musím žít Svět dusící sny, dusící fantazii, ničící duši a její křehký svět stvořený z vloček a něhy.
Častokrát slýchám o své bezcitnosti. Ale je bezcitnost tím prázdnem bez konce, které teď, i po těch několika měsících, tím jediným, co cítím, tím jediným, co mohu vnímat?
Ano, jako člověk bezcitný se usmívám a vtipkuji, oči druhé hladí stejně jako slova pouvzbuzení, která pramení ze rtů za neustáleho šklebu zvaného úsměvem.
Škleb zvaný úsměvem- to jediné příjmá a akceptuje svět, který ukul železnou rakev pro mou duši a duše mé podobné.
Vím o životě, jeho krutých hrách a absenci soucitu, myslím, dost na to, aby na mé straně bylo právo říct, jak často okolí donutí moudrého nosit masku blázna, ochránce vraha hrát. Jak často se láska odívá v roucho krutosti. Jak často je dobro křtěno z kalichu bolestí. Jak často je trestán ten, jež miloval a jak často oheň čarodějnockých hranic pálí chodidla a duše milujících a milovaných, kterým se nepovedlo skrýt se za masku nenávisti vůči všemu. Jak často hoří novodobý Doni Quijoteové za to, že nesli svá srdce v dlaních, nechráněná a zranitelná, a tak jako byla, vydali je druhým napospas, k pošlapání.
Ti, kdo mají více rozumu, který zvládne zkrotit srdce toužící po svobodě a bojovat tak s hranicemi z větrných mmlýnů jež si sám člověk vytvořil, elgentně se skryjí za masku výše zmíněného šklebu- za uvolněný úsměv. Bolest zavrou do zdobné schránky, na jejíž dno nikdo nevidí svýma běžně zavřenýma očima.
Bez všech okolků zapírání přiznávám, že i já patřím k oněm Quijotům, jež na zmírajícím Rocinantovi ze svů na dobré vůle ženu se vstříc vlastní zkáze a místo ostrého meče, snad vzdáleného příbuzeného Artušova Excaliburu, tasím vůči zlu všedního, nezajímavého, života tasím na dlaních tepající srdce, jež mi z brnění žeber rve bol, který cítím v ulicích. Kráčím tak a věřím, že čím více ran udeří na srdce mé, tím méně se katé života vyřádí na těch, na nichž mi záleží.
Ano, je to bláznovství.
A život mi to neustále připomíná. Ale chybím-li já, proč mají trpět druzí- ti, kteří se neprovinili ničím horším, než tím, že mě znají alespoň tak nějak z dálky.
Snad bylo by lépe, kdyby se to naivně se skvoucí srdce na dlaních mohlo stát štítem pro ně a z mého nitra vymazat veškyrý cit, jež sráží do bláta a prachu. Proč tohle chci?
Ochránit ty, pro mě nejdůležitejší, a sebe zbavit břímě citů, který snd brání člověku dneška v růstu. Tohle si přeji, ale ve stejný okamžik, stejnou pomíjivou chvíli to odmítám jako světec hřích.
Mnohokrát mé uši slyšely, jakým jsem blázen. Ano, jsem blázen. Blázen proto snad, že stále věřím, že v dnešním světě, kde moc, vliv, peníze a postavení určují, zda kulička v ruletě se zastaví v číslech na něž sází, přesto, že žádné ze sedmatřiceti polí jeho čísla nenese. Jsem takový blázen, který hledá blázna sobě rovného. Ale kdo je blázen jak já?

Věřím však, že takový blázen jako já jsem ještě někde je. Věřím a té víry se nevzdávám.
Stejně pevné, jako je víra, stojí i vědomí, že každá perla je jedinečná a žádný zázrak nestane se znovu. Je mi nad ranní slunce, jeho první paprsek, jasnější, příteli, že přátelství, která žilo jednou už nikdy nevzkřísím. Něco tak čistého, výjimečného a nevinného už mi soudci života nedovolí znát.
Víš, snad právě ty, příteli, mne alespoň z části znáš natolik, abys pochopil, jak cenné je pro mě právě tohle pouto-pouto přátelství.
Mnozí, ti, kdo necení bežné, světem schválené hodnoty a ví, že lesk peněz má choutky zastínit zkaženost duše, a ikdyž říkám mnozí, těchto lidí je málo, tihle mnozí si cení lásky, jiní z nich víry a další snad dvoří se nevinné naději.
Já nevěřím, že jedna z těch tří kotev života má šanci přežít sama v oceánu dnů. Doufám, spíš věřím, že naději, víru a lásku v sobě, jak trvdá skořápka očechů, skrývá přátelství tak sladké a ceněné plody.
Právě přátelství, tak pravé a ryzí, aby se dalo zvát souzněním dvou duší- duší dost si podobných na to, aby znali tužby i bol srdce druhé bytosti.
Takové přátelství, kdy zrcadlo odráží jen siluetu osoby stojící před ním v porovnání s tím, co se zrcadlí v očích přítelových. Jen v nich je obraz celistvý, jen tam je obraz pravý a pravdivý. Snad je přátelství jakýmsi kouzlem, ktreá dá očím moc odrazit kritická slova přísných soudců, kteří nikomu nikdy nic neodpustí a stejně tak, s kritikou se mísící jako víno s jedem, v nich něžně hřeje obětavý plamének, jež zmírní každé hoře a dá sílu jít dál.
To přátelství, kdy jsou si stínem, katem, i pevnou zdí, jež chrání i omezuje. To přátelství je skutečný drahokam. Přátelství, které neznají zradu.
Příteli, můj příteli, co uděláš, když se mosty zboří a hrady z písku se rozpustí v přílivu nesmiřitelného oceánu, jež si hraje s pobřežím?
Nuže, milý příteli, co uděláš, když s někým, komu věříš, tě rozdělí smích osudu jako žhavý klín?
A pověz mi, jak lámeš mříž, co uděláš, když nevěříš, že kroužkovaní ptáci zpívají?
Oni hvízdají a pyšní jsou, že létat mohou nad tebou a na zemi ti z ruky zobají.
Tak, milý příteli, tak se chovají ti přátelé, kteří se tě drží a pějí popěvky, dokud se tě drží štěstí a vítězství je tvým pláštěm.
Takový přátelé, příteli, se rozletí jako ptáci při ráně z pistole do mraků. Já takové přátelství nehledám.
Nestojím o další dělovou kouli na nohou, která mi nedovolí vzlétnout jako orel k oblakům v říši fantazie. Já...Tak nějak chci vrátit zpátky ten čas, kdy přítel byl skutečným přítelem. Kdy bylo možné stát na vrcholku hory a vědět, že po vašem boku je někdo, kdo vždy pomohl, když docházel dech. Kdy člověk mohl být i mohl mít oporou.
Bylo možné, aby se citát o lidech, kteří jsou anděli s jediným křídlem a ti, aby vzletéli, potřebují objetí druhého, platil doslova.
Vždy totiž byl nablízko člověk, který byl tím, kým byl zván. Přítele,

Dnes se loučím. Dnes nemám více co říct.
Zatím sbohem, příteli.

Tvůj přítel.

Strážný anděl

17. července 2015 v 20:51
To, co je dole vidět, je má představa o něčem, co snad, možná, pravděpodobně, bude dominantní postavou dalšího článku.