Oblíbená pohádka

29. června 2015 v 17:00 | Werewolfin
S koncem školního roku pro záklodoškolské a středoškolské studenty i mě dohnala záplava povinností a nedokončených projektů, které je potřeba splnit a dodělat, ihned a střelhbitě a nejlépe bezodkladně, okamžitě. Jedením z nedokončených úkolů byla koláž na téma oblíbená pohádka.

Na pohádky z děětství si nedokáži vzpomenout-nevím, kterou jsem měla ráda a kterou nejraději...Radu naštěstí poskytla "moudrá kniha", v mém případě kniha pohádek. Ta knížka, kterou jsem dostala jako první a právě ta, jíž nemám to srdce již několik let odstranit z knihovny. Byla to knížka z doby, kdy mi písmena byly prazvláštními broučky a smysl dávaly jen z úst rodiču, kteří nechali ožít hrdiny, které dítě miluje. Procházela jsem obsah a náhle mě zarazila poznámka, která rozhodně nebyla dílem tisku. U názvu předposlední pohádky v knize bylo drobným, ozdobným písmem nejoblíbenější. Malá mořská víla. Pohádka o sebeobětování i krutosti, lásce i bezcitnosti. Pohádka, která spíše, hlavně dospělé, děsí, byla tedy tou, kterou jsem jako dítě milovala nejvíce?
S ohledem na své podívínské sklony, které mi zůstaly déle než by si kdo přál, tomu velmi ochotně věřím.
Co pro mě pohádka o mořské princezně, která své lásce obětovala vše a nedostala nic než utrpení a nakonec i smrt, znamenala jako pro malé dítě, to se již nemám šanci dozvědět-stroj času zatím nebyl vymyšlen.
Ale co pro mne znamená nyní?



Wolfwoman

Asi totéž, co moře-svobodu. Předtím, než se malá víla zamilovala, byla svodobná. Moře nemá hranice- nelze říct, kde přesně začíná a kde končí. A z lásky, té bezohledné čarodějky, se dítě moře vzdalo svobody.
Ale protože nesvoboda sžírá duši a tvro bez duše není ani svým vlastním stínem, i ji čekala smrt. Smrt o to bolestivější, že přišle zpoza milované bytosti.
Malá mořská víla...Drobný anděl bez křídel. Nechala si je vyrvat, pro někoho, koho neznala, kdo neznal ji a ona jej přesto milovala.
Je to opravdu pohádka, nebo dokonalá charakterisktika tolik opětované lásky, která každého, kdo ji cítí ve své duši nemilosrdně semele a rozdrtí v prrach?
Na to se ptám a ptát se nepřestanu, dokud budu sílu mít stát na špičce jehly, sílu nevnímat svůj pád, kterým padám, padám dál. Ptát se budu tak dlouho, dokud budu mít možnost zasít vítr a sklidit bouři, dávat dobro, získávat zlo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama