Kouř

27. června 2015 v 20:00 | Werewolfin |  Povídky
Kouř z cigaret a jejich drobný popílek se vznáší vzduchem. Je cítit jen ten kouř, alkohol a parfém prodejnosti. Světlo je tlumené a září tak, jako bys bálo ukázat svou sílu. Jen nad barem se tak trochu vzmuží a dovolí očím vidět, s kým jednáš.
Po vyleštěném skle na dno sklenice stékají praménky vonícího jantarově zbarveného nápoje. Už jen ze skla několik centimetrů vzdáleného od ruky plné jizviček a ran je cítit, jak omamnou moc má jen pár jejích kapek. Muž, pro nějž byla sklenice nalita, se usmívá.
Je již klidný. Vše je za ním. Skončilo to. Už nemusí běžet tisíce mil bez cíle, nemusí do příkrého, dech kradoucího kopce tlačit balvan všech Sysifů. Nemusí cítit bolest druhých.
Sedí a usmívá se. Sedí tady, v zakouřeném tichu malého baru s, pro něj tak výstižným a zároveň výsměšným jménem. Fallen. Padlý.
Usmívá se a prohlíží si paprsky z žárovek lomících se o jemné sklo. Ví, že se chová jinak než hosté Fallenu. Vždy byl jiný. On jsem nepřišel žebrat o pomoc. Ne, jeho křídla nejsou zlomená. Nevyrvali z nich každé peříčko. Jemu nevzali jeho sílu. Odkládá sklenici a otáčí se do přívětivého přítmí celé té podivné místnosti.
Po zemi jsou desítky polštářů a dek, v jejichž teple se choulí nicotné bytosti. Ale tak to je jen na chvíli. Za ten pomíjivý dílek času, částečku věčnosti se opět všichni ti zde znovu zvednou.
Jako fénixové. Jejich křídla se v plamenech sžírajících vlastní popel rozzáří jako nejskvostnější diamant a ukáží cestu dalším.
"Myslíš, že tohle byl dobrý nápad?," ozvalo se za zády muže se zjizvenou rukou.
Ohlédl se a aniž by se na tazatele podíval, pozvedl sklenici a jediným douškem ji vyprázdnil bez toho, aby si byť jen náznakem vychutnal požitek, který uměla i ta troška přinést.
Pak se zeptal: " Byl tohle dostatečně dobrý nápoj pro anděla?"
Otázka to byla nesouvislá a u jiného návštěvníka Fallenu by znamenala počínající šílenství, ale u něj… Barman se s hranou urážkou otočil ke svému hostu čelem. Dosud stál z boku, jakoby chtěl mít možnost utéct či se skrýt.
"Byl ten nejlepší. Na to dám krk."

"Pak sis odpověděl sám."

Barman se jen smál. Jeho přítel byl opravdu podivín, ale měl ho rád. Nebyl spolehlivým a dochvilným člověkem, mnohdy jej bylo možné nalézt na nejšílenějších místech s nejabsurdnějšími výmluvami. ALe byl zároveň neocenitelným pomocníkem z problémů, které bar jako byl ten zdejší, měl vždy nepočitatelně. Ale s příchodem podivného muže plavých vlasů a příliš ostrých rysů většina problémů zmizela. Pokud tedy nebyly počítány příchody v pozdních nočních hodinách se zraněními bez vysvětlení a tvrdohlavé odmítání lékařské pomoci...
Asi za vše se platí daň. A jeho pravidelný host a přítel platil malou daň za obrovský dar- za svobodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama