Listopad 2014

Ještě jednou...

19. listopadu 2014 v 19:00 | Werewolfin |  Others
Sedím v hospodě, která působí dojmem středověké krčmy. Stěny z kamene zdobeny kůží divokých zvířat a pochodně nechávají po nich tančit víly světla, které ve svych rozmarných hrách ukolebávají poutníky nad opojným kořeněným víne do říše spánku a nevědomí. Oheň sálající z krbu je jediným zdrojem tepla, po němž tak teskní mé tělo i duše.
Sedím scholeně v koutě jako stín odražených paprsků od hromad dřeva. Dřeva je hodně.
Asi tu čekají dlouhou zimu, přesto, že je teprve brzký podzim. Smutný, sychravý a deštivý, ale podzim.
Má mysl bloudí v dobách, kdy podzim znamenal barvy, světlo, slunce štěstí, ne zimomřivé choulení se k plamenů ohně, v jejichž moci je jen přimět ke vzpomínkám a silně kořeněnému vínu, z nějž jen bolí hlava. Oheň ani víno v duši teplo nevykřesá.
Sedím a přemýšlím, kam zmizeli dny, které jsem tak moc miloval. Kam zmizeli dny, které jsem trávil svobodný bez okovů věčnosti, bez okovů povinnosti a trápení?
Kde jsou? Kam zmizely?
Kde je ten pocit svobody, který jsem tehdy cítil každým okažikem, každým svalem, každou buňkou?
Já...Vím, co je mým údělem. Vím, co bylo cenou za svobodu. Ale nemohu se zbavit vtíravéh ohlásku tam, vzadu v hlavě. Hlasu vzpomínek, který mi připomíná, kým jsem byl. Co jsem znamenal.
Sedím a poslouchám řeči opilců a donjuanů a tvářím se, jako bych byl jedním z nich- korábem, co přistál na mělčině.

Ale já nejsem jako oni. V mé duši ještě doutnají plaménky života. Má duše a srdce ještě neumírají. Ještě se najde pár uhlíků, z nichž by se dal dobrým měchem vzdmout život. Ještě bych se mohl změnit ze skořápky bez života v to, čím jsem byl dříve.
Ještě bych mohl jako bájný fénix povstat ze svého popela, rozpřáhnout svá křídla a letět vstříc všem snům, které jsem, kdy měl.
"To je opravdu Tvé přání? Ještě jednou…?"
Cizinec v kápi stažené hluboko do čela, na nějž čekám jako na kapku deště čeká rozpraskaná, pustá půda pouště, dlouho a téměř již marně, konečně usedl ke stolu skrytému v koutě a zahleděl se na mě pronikavě zářícíma očima v barvě šedého akátu s nádechem svěžích borovic z hor, kde vše dýchá klidem a nadějí.
Téměř jsem si jej nevšiml. Bylo to děsivé. Tak moc jsem polevil v opatrnosti za ty roky, kdy jsem se skrýval v nejtemnějších stínech jako ten nejtemnější z nich.
"Je to opravdu tvé přání? Je poslední, to přece víš."
Poslední přání…To pak ale znamená…To znamená cestu ruku v ruce s kmotřičkou smrtí.
Děsivé, ale…Za to, co je mu nabízeno…Tu cenu stojí za to zaplatit.
"Ano, chci ještě jednou…"
Oslnivé světlo mne oslepilo a pak…Ano!
Konečně znovu cítím svobodu a vítr ve tváři. Nádherné paprsky slunečného podzimu hladí tvář.
Ještě jednou, naposledy, jsem sám sebou. Ještě jednou, naposledy, cítím svá křídla jak mocně rozrývají vzduch a nesou mě dál a dál do království snů jako bájní draci.
Tohle jsem já. Jsem to já, ještě jednou naposled. Naposled, ještě jednou, žiji svůj sen. Svobodný jako fénix křižuji oblohou jako koráby po moři a má duše překypuje štěstím.
Ještě jednou naposledy jsem zase živý.
Takhle ani cesta do náruče smrti není tak zlá.