Nářek upíra, Část jedenáctá: Probuzení ze snu

6. listopadu 2013 v 22:15 | Werewolfin |  Povídky

Nejkratší část celého Nářku upíra...Není moc času, síly a ani nápadů na to, cokoliv psát...Omlouvám se.

Caim horečnatě dýchal a proklínal se. Opět to udělal. Opět se z něj stalo bezcitné krvelačné monstrum, řídící se pouze pudy. Zvedl se na lokty a rozhlédl se okolo sebe. Roztříštěný nábytek, peří z výplní polštářu...A podlaha potřsněná krví. Zavyl zlostí na sebou samým. Ta krev...Musela patřit jemu...Jeho otci.


"Klid, klid, chlapče. Nic se neděje,"tišil ho tak známý hlas...A dobrácké oči s lišáckými jiskérkami v okolí zorniček.
Neubránil se onomu náhlému popudu, protesty hrdosti se staly rázem ničím...Misel svého otce obejmout. Věděl, že je to proti všem pravidlům, které oni oba respektovali, ale pomyšlení, že by znovu ztratil někoho tak blízkého jako je otec, bylo nesnesitelné.
Tepes zavrávoral...Tohle nečekal. Nečekal, že by po všech zlech, které přímo i nepřímo způsobil svému jeinému synu, mohl dojít odpuštění a snad i lásky.
"Caime...No tak."
"Omlouvám se, pokud to bylo nějak nevhodné. Jen...Cítil jsem to tak..."
Tepes se rozesmál. V tom chování poznával sám sebe. A nyní poznával svého syna.
"To je v pořádku, chlapče. Nestalo se nic, s čím bych jako otec nesouhlasil....A co bych si nepřál."
"Ale jako vládce tím nesouhlasíš, že ne?", rozesmál se Caim.
"Ne, to ne. Ale nyní jsem spíše otcem než tím...Wble...Vládcem."
"Řekneš mi, prosím, co se stalo?"
"Ehm...Není to zrovna dobré..."
"Řekni mi, co jsem udělal."
"Tak tedy dobrá...Ale, prosím, předtím, než vyřkneš nějaký soud, pečlivě mne vyslechni."
Caim souhlasil. Neměl nejmenší důvod nevyslechnout člověka, kterému důvěřoval. Důvěřoval? Proč, ksakru, dokázal věřit někomu, koho znal jen ze vzpomínek a ne někomu, kdo při něm stál téměř celý život?
Zvláštní...
"Když jsme se bavily o Gail...Byl jsi myšlenkami jinde, alespoň z části...Přimíchal jsem ti do pití trochu jisté látky...Látky, která probouzí to, co se v člověku dusí a nechá to vyplout na povrch. Ten, kdo tu látku požije se však nastává hrozbou pro své okolí. Jen to pomůže člověku poznat sám sebe...Já...Nikdy bych neudělal nic, co by Tě ohrozilo."
"V pořádku, neobhajuj se. Chápu to."
Tepes se však tvářil zarmouceně. Nevěřil, že by mohl pochopit...Pochopit, že to nebylo činěno ve zlém.
"Caime...Já..."
Caim ho však nedokázal vnímat. Ostrá, bodavá bolest mu svírala útroby a bodala do srdce. Murmurovi se něco stalo. Byl v nebezpečí. Jeho jediný přítel...A on je chycen ve smyčce...Nemůže mu pomoci.
"Otče...Pomohl jsi mi a já Ti za to děkuji. Ale...Můj přítel je ve velkém nebezpečí, málem jsem na něj zapomněl. Prosím, nech mě odejít."
Tepesovi oči zesmutněli, ale...Nechtěl mu bránit. Nešlo to.
"Jistě, nebudu Ti bránit v odchodu. Jen...Prosím, přijmi tohle."
Podal mu dva madailony. Jeden se stříbročernou lebkou a druhý...S rodovým znakem Tepesů. Ten s lebkou zavěsil svému synovi na krk a se znakem přitiskl na srdce. Hned po té však medailon zmizel.
"Na nic se mne neptej. Až přijde čas, každý z těch madilonů Ti pomůže. Nyní již běž. Když projdeš těmito dvěřmi, vrátíš se do své doby...Jen nezapomeň mávat křídly. Nechce se mi Tě nechat se někdy proměnit v mršinu."
Poslední přátelský vtip a stisk ruky.
Caim zmizel.

Déšť ho přesvědčil o tom, že je opět v trýznivé přítomnosti a pokud nenechá svá křídla rychle rozdírat vzduch, jeho nejlepší přítel zemře. Jeho jediný přítel, pomyslel si hořce.¨

Sídlo Abigail, terasa, hodiny nedaleké radnice právě odbily půlnoc půlnoc
V krásné tváři kruté domupaní se objevilo zděšení. To ne! NE! Nemůže to být on. On...Přece byl mrtvý!
"Překvapená, sestřičko?"
"Murmure! Tys měl být dávno mrtvý! NE! Ty nežiješ!"
"Žiji, má milá, popletená sestřičko."
"To není možné!"
"Ráchal měla být také mrtvá. Ale ten, kohos chtěla vidět mrtvého nejvíce, oživil vše, cos chtěla nechat pohřbene!"
"NE! On nesmí žít!"
Další krákavý smích. Tentokrát však jakoby doplněn o smích ze zvonů...Ne! On nesmí žít!
"Klid, ještě je daleko."
Abigail se konečně probrala ze své strnulosti. Rychle vytasila další ze série vrhacích nožů a vrhla jím...Tedy, jimy.
"Pak tedy mám dost času Tě zabít!"
Většina nožů však nezasáhla svůj původní cíl. Jeden nůž zasáhl Murmurův bok, ostatní však narazila do přepážky křídla.
"Dost času, maličká Gail?"
"Caime..."
Abigail se pokoušela překvapený tón překrýt arogancí. Ale Caima již přelstít nemohla. Poznal ji více než si oba byly ochotni či schopni přiznat.
Nyní byla téměř neškodná...Mohl si dovolit se otočit a zjistit, jak vážné je Murmurovo zranění. Naštěstí nešlo o nijak velké zranění, jen škrábnutí.
Abigail poděšeně couvala. A v kontrastu s tím, Caim se k ní pozvolným krokem blížil. Nechtěl ji nijak vyděsit. Ne více než bylo potřeba.
"Abby? Víš, proč jsem tady, že?"
"Mojí krev nikdy neochutnáš, ty bídáku!"
Bídáku...Proč používá slova, která mu před tolika lety říkala...S takovou něhou.
"Abigail, já už Tvou krev jednou ochutnal. Ale to již dávno neplatí, že?"
Měl pravdu, neplatilo. Ani jeden to tak nechěl. A ani jeden nechtěl, aby to dnes takto skončilo.
Půvabdná a krutá Abigail té noci opět unikla smrti. Ale jen o vlásek. Stačil jeden drobný dotek, který si Caim neodpustil, na to, aby madailon s lebkou odsál několik kapek krve...Přesně potřebné množství pro bampiřinu smrt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama