I am fighting for my freedom

27. října 2013 v 20:00 | Werewolfin |  Povídky
Povídka pro Damiena...Snad se nezděsíš...


Malým hájkem na konci mírumilovného lesa se na svých křídlech proháněl vánek a ve svých dlaních unášel do slunce lístky ze stromů a okvětní plátky růží a sedmikrás.
Slunce pomalu končilo svou pouť a v krvavých cárech oblaků se nořilo za obzor. Červánky hladily vrcholky kopců na horizontu. Vše bylo tak nádherně.


Tak proč to on nevnímal? Proč to nechtěl vnímat? Proč o ničem z toho všeho krásného a dech beroucího malého, všedního zázraku nechtěl mít ani nejmenší tušení?
Zasmál se hořkým smíchem s příchutí odvaru z pelyňku. Tak hloupé otázky ho kdysi ani nenapadly. Tak proč se mu nyní vkrádají, čím dál častěji do vědomí a nezůstávají velice hluboko v podzemí nevědomí? Proč ho stále něco nutí vracet se do minulosti a hledat chybu, kterou najít nemohl? Proč se mu v hlavě, v myšlenkách stále opakoval každý okamžik, který prožil, každá událost, kterou pomohl spustit a hledal v nich to, mohlo být jinak a zabránit tomu, co se stalo?
Zavětřil. Cosi nechutně zakalilo vzduch do hnědozeleného odstínu. Každou buňkou vnímal ten odporný, nenáviděný pach. Pach krve a popela.
Proklatě! Jak jen je mohl přehlédnout? Přeslechnout je?! Jak jen mohl být tak hloupý a ignorovat známky jejich příchodu?
Krok, druhý a třetí. Už jsou moc blízko. Nemůže utéct. Má už jen jednu možnost. Bojovat.
Bojovat. Ale proti kolika a jak silným? Bude jich deset? Nebo jen pět? Nebo možná i víc…
Nalevo od něj zašustil o spadané listy plášť. Dlouhý, černý plášť. Spíše pevný štít než oblek. Spíše zbraň, nežli oděv. Nepotřeboval zrak, aby poznal, jak plášť vypadá. Znal to šustění. A ani nepotřeboval sluch, aby věděl, že krok, kterým se osoba v plášti přibližuje je dlouhý, důstojný a elegantní, který spíše připomínal tanec. Stačilo jen to šustění, aby věděl, že přichází muž s polodlouhými vlasy, volně splývajícími po ramenou, v barvě křídel sokola stěhovavého. Na spáncích byly již trochu protkané stříbřitými paprsky pavučin.
Byl to Rafael.
Rafael byl jeden z hlídačů v pevnosti Il pianto. Do pevnosti, kde měli svůj hříšný život dožít ti, kteří měli podobný osud jako on. Ti, kteří nějak překročili zákon. Stačila krádež jablka a už jste byli zde. Ale i v pekle, jakým bylo Il pianto, se dala najít jistá záchrana. Záchrana pro ty, jako byl on. Pro ty, kteří měli ztvrdlá a okoralá srdce. Pro ty, kdož bez výčitek zničili druhým životy a sny. To bylo přání pána pevnosti. Vychovat si armádu zločinců, které by pak mohl nechávat uvěznit a před zeměpánem se chlubit svou schopností. Pitomec.
V tom záměru mu pomáhal bezpočet nohsledů. Rafael měl mezi ně patřit. Ale jeho srdce bylo spíše srdcem léčitele než ničitele. Dokázal v srdcích druhých probudit plamének naděje v dobrý svět a spravedlnost. Nerozdával rány a nepouštěl hrůzu. Nenechával svůj vztek volně, bez okovů sebeovládání, vyplout na povrch a vybít svou sílu na ty, kteří se nemohli bránit. Neničil potupnými tresty a úkoly sebevědomí a sebeúctu.
Každý z hlídačů měl jméno po jednom z archandělů, ale jen Rafael se podobal tomu archandělu, který mu propůjčil své jméno.
Raději léčit, než zraňovat.
Gillan k němu necítil žádnou zášť či nenávist. Spíše by se dalo říci, že ho měl i rád. Rád…Pokud se tak vysoký cit dá přisuzovat někomu tak nízkému . Pokud je tak čistého citu schopen někdo tak nečistý. Někdo, kdo strávil téměř polovinu svého života v okovech povinnosti a slepé poslušnosti. Ale… Ano. On měl toho starého muže opravdu rád.
Přesto se však raději proměnil. Nikdy nikomu nevěř. Tak zněla zásada, díky níž přežil. Raději tedy na sebe vzal svou pravou podobu. Byl to opojný pocit. Pocit síly a moci. Tak nádherný pocit, když mohl cítit prodlužující se tesáky, přeměnu tváře člověka v tvář šelmy. Nádherné opojení ho objímalo s každým nádechem a douškem dokonale podmanivě nádherný vzduch. Radoval se z praskajících švů na svém oděvu. Těšil ho pohled na tlapy, které se tvořily z jeho rukou a nohou. Libil se mu pocit z klubajících se drápů. Ale vrchol extáze z transformace měl teprve přijít. Teprve v těch posledních okamžicích své přeměny se mu dostalo toho nejlepšího, nejsladšího.
Nepopsatelný pocit nesnesitelně silné agonie míšené s rajskou potěchou. Cítil své lopatkové kosti, které pukaly. Cítil jak se z nich derou dvě blány. Nejprve křehké a průhledné, ale s každým milimetrem o který vystoupily z kůže byly tvrdší, těžší a silnější. Z bělostně jemného odstínu slonové kosti se změnily v temný odstín půlnoční modři.
Přesto, že věděl, jak mírnou a dobroi povahu tento hlídač má, neovládl se a podrážděně zavrčel.
Jeho tělo bylo připraveno k útoku, k boji, přesto, že mu rozum i instinkty napovídaly, že je taková pohotovost zcela zbytečná. Že od toho starého muže mu nic nehrozí. Rafael pro něj žádnou hrozbu nepředstavoval.
Údolíčkem se rozlehl smích. Veselý, uvolněný a pobavený smích. Živelný smích. Smích dobrého člověka.
Gillan bodl osten závisti. Rafael se může klidně smát a jemu smích život ničí. Ničí a připomíná bolest, kterou prožíval v údolí Thorn.
Smích mu připomínal krvavé řeky, které se řinuly z dvou nevinných těl. Při tom proklatém zvuku, který jiné tolik hřál, se mu před očima vynořila ta hrůzná scéna. Dvě bezvládná těla na mýtině, s končetinami trčícími v nepřirozených úhlech. Prameny rudě zářící tekutiny skrápěly sníh a barvily jej do ruda. Znovu se mu v srdci hromadil smutek, vztek a touha zničit vše, co mu jen přišlo pod ruku. Tehdy však rány rozdávat nemohl. Jeho zápěstí byla pevně přivázána k březovému kmeni a nemohla rozdírat vzduch s pěstmi s noži.
Ale pomstil se. Sladkou příchuť pomsty si však poté vychutnal do posledního sladkého doušku. Ale poté...Opět přišlo peklo. Opět ta nesnesitelná vlna samoty a beznaděje.
Proč byl bůh tak nespravedlivý? Proč z náruče světa vyrval dva nejvzácnější květy a sprostý plevel mohl klidně růst dál? Proč ten v říši hvězd tak moc trestá ty, kdož jsou bez viny? Proč se pořád dělo takové příkoří?
Rafaelova dlaň jemně poplácala spálenou lysinu mezi ušima drobně vyhlížejícího ocelota.
"Ale no tak, Gillane. Přece bys mě nechtěl rozsápat jako křečka. To by ses pak nedozvěděl to, co ti chci říci," smál se hlas, který léčil více než tisíce bylinek a obkladů.
Odpovědí bylo jen vrčení.
"No tak, chci ti opravdu pomoci."
"To u hlídačů není zvykem."
" A u okřídlených koček není zvykem taková výřečnost, Gille. Věř mi. Chci ti opravdu pomoci. Ale přeměň se, prosím."
" A to proč?"
" Protože ani sebeinteligentnější okřídlená kočka nepřečte mapu."
Gillan poslechl. Nic tím neriskoval. Kdykoliv se mohl přeměnit zpět. Je pravdou, že by se ochudil o ten slastný okamžik bolestného probuzení křídel, ale…Byl kdykoliv připraven bojovat za svou svobodu. Bez jakéhokoliv strachu půjde proti stům, tisícům i milionům.
V též okamžik se ve vzduchu zaleskly tři stříbřité čepele. Ostré a chladné, přesně znající svůj cíl. Zabodly se do tří míst na rozložené mapě.
"Co to má znamenat?"
"Tam na tebe čekají oddíly."
"Nu a?"
Ta věta zněla drzeji snad mnohem více než měla. Nechtěl nijak toho starého muže rozčílit, ale povedlo se mu to. Sevřená pěst prudce udeřila do kmene padlé břízky. Třísky létaly na všechny strany a kmen si povzdechl nad krutostí, který na něm někdo opět vykonal. Nejprve ho zlomí vítr a nyní lidská pěst. Z jindy mírných očí sršely blesky.
"Ty arogantní blázne! Myslíš, že když máš v sobě sílu nenávisti a zloby, zvládneš se probít jednotkami všech pekelných netvorů?! Čekáš, že je zvládneš porazit?!"
Rafael soptil. Jindy drobný mužíček připomínal nyní horské obry, zlé a zuřivé ve svém vzteku. Věděl, jak nyní může být ten dobrák nebezpečný. Ale nedokázal se ovládnout a neprovokovat.
"Rafaeli, uklidni se. Vypadáš jako Atlas, kterého potrefila abnormálně silná bolest zubů."
Stalo se však něco, co nečekal. Rafael se opravdu uklidnil. Jeho dech se rázem zklidnil a z očí zmizel bojechtivý žár.
"Máš pravdu, přece se kvůli takovému štěněti, jako jsi ty, nepřipravím o poslední síly."
"Omlouvám se, nechtěl jsem…To…Já…"
"V pořádku. Ještě bude chvíli trvat, než z tebe vymizí démon, kterého do tebe tan parchant nechal vstoupit. Vím, že s nenávistí a vším zlým, co v sobě necháváš tak dlouho hnít a zrát, co ti sžírá duši z jejího jádra, s tím vším, co v sobě dusíš a sílou démona bys dokázal porazit své nepřátele. Ale ublížil bys tak i mnoha nevinným. A to by to bastardské stvoření jen posílilo. Vím, žes nikdy nechtěl páchat zlo. Vím, že toužíš po svobodě. Ale svobodným budeš jen, když toho démona v sobě svážeš."
S těmi slovy zmizel.
Budeš svobodný jen, když toho démona v sobě svážeš.
Jak mohl svázat to, co bylo jeho součástí?
Ne, tím se nyní nebude zalamovat. Raději se zahleděl do mapy a na vyznačená města. Torment Town, Raven Hill a Fighterhighland. Místa, kam se chtěl uchýlit. Místa, kde se chtěl schovat, dokud z něj démon nezmizí. Dokud neusne věčným spánkem.
Co tedy může udělat? Jet do jediného místa, které bylo mimo dosah těch bestií, které neměly svědomí ani srdce. Jediné místo, kde by mohl přestat být hrozbou. A zároveň jediné místo, kam nikdy více nechtěl vstoupit. Nechtěl vstoupit do města, kde získal největší štěstí svého života a zároveň město, kde vše ztratil.
Ale Rafael by ho tam nikdy neposlal, kdyby si nemyslel, že to bude prospěšné. Může mu věřit?
Musí. On jako jediný z mnoha těch všech byl ocohten mu pomoci a chránit ho v nelehkých zážitcích. A chránil ho i dál.
Jemný náznak úsměvu zkřivil kamenné rty, když jeho oči spočinuly na prstenu na kožené šňnůrce.
Až budeš bojovat svůj poslední boj a bude se zdát, že světlo již odešlo z tvých očí, ukážeti to, po čem toužíš a vrátí tam, kam patrříš.
Ta slova mu do nekonečna zněla myslí. Neznal jejich význam. Ale věřil jim. Stejně jako věřil Rafaelovi. Poslechne ho. Půjde do Wolfgreatu. Ale až zítra.
Zahleděl se do svítícího srbku luny. Téměř průhledný útržek jasně zářícího chladu vypadal jako okvětní plátek křehce krásného poupěte. Poupěte, které je tak průhledné, tak pomíjivé. Když se rozbije, dotkne se srdce. Každý jeho nepatrný kousek se zaryje hluboko a zanechá za sebou tak velice bolavou ránu, která se věky nezhojí.
Proč se každé takové poupě z rajské zahrady musí roztříštit, puknout, zničit samo sebe, když se k němu přiblíží dlaně, schopné a ochotné chránit je ve svém objetí před všemi krutostmi a nástrahami světa. Světa, který es nestydí ničit a ignorovat krásu čistoty a nevinnosti.
"Proč vše tak ničíš? Jsi jen zhýralý, neschopný parchant,"promluvil do tváře měsíce, jakoby snad on byl osudem.
"To ti tolik vadí pohled na lidské štěstí? Na úsměv a smích?"
Ještě dlouho spílal do tváře luny jako do tváře osudu a snad i boha. Pak však usnul spánkem lidí, kteří jsou po dlouhé cestě unaveni. On urazila opravdu hodně dlouhou cestu. A ta delší ho ještě čeká.
Slunce pražilo do zrnek písku na cestě a přesto, že byl ponurý podzim, ono se rozhodlo nemilosrdně rozpáliz každé zrníčko, každý oblázek. I jeho již pálilo do zad nezměrnou silou, podobnou té pekelných ohňů. A přesto se z ní radoval. Vzduch opět voněl svěžestí a nadějí. I on, který proklel vše na světě, se z toho příslibu dobra a míru radoval. Cesta mu ubíhala překvapivě rychle. Již viděl tu známou alej, která tvořila nádhernou slavobránu do města.
Chtěl se obdivovat tomu, co již nechtěl nikdo znovu vsadot do svých vzpomínek, když doň kdosi vrazil. Byl to malý chlapec.Nemohlo mu být více jak pět let. V dětsky něžných očích se zračila víra ve svět a rošťáctví. Ten chlapec byl svobodný. Neznal ještě všechnu bolest a povinnost pramenící z reálného světe. On si dopřával každodenní dobrodřužství ve světě fantazie a snů. Byl šťastný.
"Jů, promiň, pane. Já nechtěl."
"Nic se nestalo."
Doufal, že chlapec odběhne za svými dětskými hrátkami a přestane mu ukazovat, jak moc je zamrzlý, studený a uvězněný v temnotě, v tichu povinnosti a nicotě své vlastní osobnosti.
Ale ten chlapec se rozhodl povídat, povídat, povídat a povídat.
"Jak se vlastně jmenuješ, strýčku?"
"Nejsem tvůj strýc, chlapče."
"Hihi, od teď jsi."
"Chlapče...Nejsem tvůj strýc. Uvědom si to, prosím"
"Já jsem se rozhodl, že budeš můj strýček a tak to také bude."
"Ale...."
"Ne, ne, ne, ne."
"Ale..."
"Strýčku, podej mi ruku."
"Ale...."
"Ruku, ruku, ruku!"
Přestal protestovat. To dítě bylo tvrdohlavější než stádo mezků. Ať půjdou jakkoliv daleko, bude to spíše očistec než obyčejná cesta.
"Jak se jmenuješ, strýčku?"
"Gillan."
"Chichihihihi. To je moc divné jméno. Já jsem Patrik."
"Takže urozený."
"Cože?"
Oči malého chlapce se rozšířily v údivu. Bylo to roztomilé...A zároveň nesnesitelné. Tak by se tedy usmíval jeho syn? Tak by mohl vypadat, když by se něčemu divil? Mohl by v očích zářit ten ohňostroj různých jisker. Tak nádherně hravé a dětské. Tak kouzelné.
Opět se usmál. Jak příjemné by bylo vysvětlovat tolik mnoho věcí svému synovi...Alespoň to zkusí u tohoto chlapce.
"Urozený. To je význam tvého jména, Patriku. Ten, kdo ti ho dával, už v malém díteti viděl vlastnosti pravého aristokrata, který v tobě dřímá."
"Jů, já jsem tedy aristokrat?"
"Ano, jsi."
"Ne."
Do jejich rozhovoru vstoupil příjemný ženský hlas. Byl cítit heřmánkem a sluncem. Byl to jemný a zároveň autoritativní hlas. Gillan se až zalekl...Tak podobný...Tak bolestně podobný...Ruth...Opět se mi vracíš....
"Madam?"
"Jsem Edina. Obyčejná venkovanka. Můj syn je stejný jako já a jeho otec."
"A ten je?"
Edina chtěla na tu hloupou otázko nějak rychle odpovědět, ale chlapec ji předešel. V jeho očích hořel vztek, zuřivost, odhodlání, pomstychtivost.
"Můj otec nebyl člověkem, který by byl hoden lásky mé matky. Odešel a bez něj je nám mnohem lépe."
Jakoby při těch slovech chlapec zestárl minimálně o dvě desítky let....Tak trvdý a nemilosrdný tón a drobný, laskavý chlapec...To nešlo k sobě. Znovu se zahleděl do očí matky i syna...Byly tak podobní těm, které nadevše miloval a které ztratil v nedalekém údolí a zároveň tak cizí...Tak chladné...Tak nelidské....Tak démonské!
Nahmatal svůj medailon. Malý kovový přívěšek máčený v nejsvětější krvi. Jediné zbrani před démony.
Vybavil si hlas a slova minstrelů.Dámy a pánové, nyní je čas na naše další přestavení. Na další pokoušení fantazie a emocí. Přistupte a pohleďte.
Ano, zahrají si takovou malou hru.
"Patriku, nastav, prosím, ruku."
Chlapec poslechl. Váhavě, ale poslechl. Démon a dětská zvědavost v něm sváděly boj.Naštěstí pro Gillana, zvítězila dětská zvědavost. Drobná ručka se natáhla k sevřené pěsti v černé rukavici bez prstů. Vzduchem se zaleskl medailon, talisman.
Do Patrikovi dlaně vklouzl a po okolí se rozzářilo jemně zlatavé světlo s rudými jiskrami. Gillan si všiml bolesti v očích malého chlapce a rychle odváděl slovy pozornost. Nechtěl ublížit chlapci, jen démonu. Démonu, který se z chlapcova těla vytrácel skrze medailon a stával se součástí Gillanova těla. Pohlcoval ho a ničil v sobě. Potlačoval démonovu sílu. Stalo se však něco, co neočekával. Cítil, že démon, který žil v něm samém slábne. Cítil, že to, co ho tak moc sžírá se mění na něco, co mu dává sílu. Příjemný, osvobozující pocit.
Cítil se dokonale svobodně. Vše mu nyní dokonale zapadalo do sebe. Každý kousek jeho života nyní dostal smysl.
Docházelo mu, proč když se probral po té ráně do hlavy, přivázán ke kmeni stromu, proč neviděl tělo své manželky a ročního synka. Proč strávil dlouhé čtyři roky ve vězení a ve výcviku a hlavně, v nevědomí. Proč mu tak moc chlapac přirostl k srdci a proč mu Edina tak moc připomínala Ruth.
Byli to oni. Jeho andělé. Jeho smysl bytí. Jeho radost a potěcha.
Démon, který ovládl Patrika byl hodně silný díky tomu, že získal tělo, které rostlo...Ale u Ruth...Je obrovská šance, že nebude vůbec muset užít talisman.
Zkusí to. Musí to zkusit.
"Ruth, vzpomínáš si na mne?"
"Pane?"
"Ruth, zkus si vzpomenout. Prosím, zkus to."
"Já jsem Edina, pane, žádná Ruth."
Zaklel. I jí démon ovládl moc silně, moc intenzivně. Jeho myšlenky uvalily kletbu na všechn démony světa a svět samotný.
Rychlým pohybem vtiskl talisman do bělostné dlaně a nechal medailon znovu působit.
Světlo se rozlévalo po každém kousku v okolí. Jemně zlaté s modrofialovými jiskérkami. I z jejích očí zmizel démonský chlad a výstřídalo ho hřejivé teplo lidství.
"Gillane? Jsi to ty?"
"Ano, Ruth."
"Oh, díkybohu, jsi zpět."
Vřelé, něžné objetí. Po něm se mu již tak moc stýskalo. Po tom již tak moc toužil. Objetí plné lásky a porozumění.
I v nejtěsnější sevření nepřízně osuvu se vzpomínkou na tohle objetí bude svobodný. Ona a jejich syn jsou jeho vyhranou honbou za svoboudou. Jeho vítězstvím.
Celý život je bojem o svobodu. Je jen na nás, jak ho vyhrajeme. Ale vyhrajeme vždy. I vězeň v okovech temnot je svoboden svou myslí, která tančí v nebesích snů a tužeb. Vždy jsem svobodní. Jeden každý z nás.
Dostane se nám do cesty bezpočet překážek a povinností jako přítěží, prolije se možná dosti krve skutečné i jen té v myšlenkách. Můžeme se dostat do nejtěžších situacích. Ale s vírou a snad i láskou můžeme jít dál a dosáhnout své svobody.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Co zde chcete číst?

Povídky 78.8% (26)
Hudba 18.2% (6)
Filmy 3% (1)

Komentáře

1 Margie Margie | Web | 27. října 2013 v 23:13 | Reagovat

Ahoj :)

Dovolila jsem si tě nominovat do soutěže ! Tak kdybys měla zájem: http://bvbworld.blog.cz/1310/libster-blog-awards
Přečti si to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama