Říjen 2013

Libster Blog Award

28. října 2013 v 20:00 | Werewolfin
Úvodem...Za běžných okolností bych se do takovéhoto "blogerského projektu"(korunovaně královského nesymslu) nepouštěla, ale s ohledem na krizi v nápadech na povídky a absenci času, příjmám tuto výzvu a nehodlám nakopnout někoho kamsi.(Ano, Tomášku, myslím Tebe.)

I am fighting for my freedom

27. října 2013 v 20:00 | Werewolfin |  Povídky
Povídka pro Damiena...Snad se nezděsíš...


Malým hájkem na konci mírumilovného lesa se na svých křídlech proháněl vánek a ve svých dlaních unášel do slunce lístky ze stromů a okvětní plátky růží a sedmikrás.
Slunce pomalu končilo svou pouť a v krvavých cárech oblaků se nořilo za obzor. Červánky hladily vrcholky kopců na horizontu. Vše bylo tak nádherně.

Versailles

26. října 2013 v 0:00 | Werewolfin |  Others

Aristocrats Symphony

The Revenant Choir

Silent Knight



Masquerade


Motionless in White

9. října 2013 v 8:58 | Werewolfin |  Others
Opět několik hudebních kousků...Tentokrát od skupiny Motionless in White

Nářek upíra, Část desátá: Pozdě!

8. října 2013 v 0:00 | Werewolfin |  Povídky
Spěchal. Musel spěchat. Jestli ta poběhlice udělá něco jeho příteli, zničí ji i kdyby ji měly chránit všechny nestvůry ze všech částí pekel. Ona bude umírat pomalu a pozvolna. A on si její smrt vychutná. Ale nyní musí spěchat. Musí...
Do pekel! Co to má znamenat?! Ať jeho křídla uštědřovala nehybnému vzduhu sebevíce ran, nehnul se z místa. Neměný horizont, neměné hvěždy na měsíční klendbě, neměná půda pod ním! Jediné co se měnilo byla velikost těch prokletých dešťových kapek, které se zákeřnou radostí bičovaly jeho záda a smáčely vlasy a tvář. K nebesům se nesla jako slova, proklínající svět i toho, kdo nechal na té stopě tuhle past. Ať to byl kdokoliv, věděl, co dělá. Do pekel horoucích! Zrovna nyní se musí chytnout do časové pasti...Zrovna nyní, když se ten pošetilec chystá bojovat s tou bestií bez srdce. Zatraceně! To snad ne! To má opět procházet svou minulost?! Zase se brodit tím bahnem své minulosti? Aghrrr! To je od těch nahoře moc hloupý vtip. Složil napůl svá křídla a ponechal jim naprsotou volnost. Zavřel oči a zapomněl na opatrnost. Přišel ten známý pocit. Pocit pádu. Pádu to temnoty. Do temné prázdnoty.Nic okolo. Jen prázdno. Pusto a prázdno.
"Chlapče? Chlapče, vstávej. Nespi."
Caim se s trhnutím probudil a posadil. Ten hlas a ruka, která mu klepala na rameno byly příliš děsivou kombinací. Než by stačilo oko mrknout však tasil svou dýku a srazil starce k zemi.
Čekal jakoukoliv reakci, jen ne smích. Smích, při němž se onomu záhadnému muži vytvořily veselé a něžné vrásky u úst a očí. Působil v ten okamžik téměř chlapeckým dojmem.
"Ten nůž bys mohl položit, chlapče. Nemám v úmyslu ti nějak ublížit. Kdybych chtěl něco takového udělat, měl jsem k tomu čas minimálně přes hodinu. Polož to a dovol mi si s tebou rozumně promluvit."
Caim poslechl. Znělo to rozumně. Vstal a pomohl na nohy i onomu muži. Měl prazvláštní rysy ve tváři a oči s prazvláštní leskem. Jako by je znal...
"Kdo jste?", zeptal se Caim.
Muž se znovu rozesmál: "Vidíš, to je dobrý nápad se představit. Ale poprosím nejprve tebe, aby ses představil jako první."
Tentokrá se začal smát Caim. Pokud chce ten cizinec kličkovat, pak narazí na hráz.
"Pane, nechci být drzý, ale... Držme se, prosím, straré pravdy: Kdo dřív přijde, ten dřvíve mele. Kdo dčíve se se ptal, ten odpovědi dříve se dočkal."
Cizinec se zasmál. Jeho oči zazářily. A Caim si vzpomněl. Tyhle oči, které i přes svůj věk, zářily jako nejvzásnější diamanty už je kdysi viděl. Výraz, který byl přísný a zároveň přátelský. Uličník i lord v jedněch očích... Tyhle oči na něj hleděli z obrovského portrétu v honosné jídelně. A proboha...On...Ne...To snad ne. Ty oči vídal, když... U všech svatých. Vídal je jako malý. To...
"Kdo jste?", zašeptal překvapeně. Po vzteku či aroganci nebylo ani památky. Spíše snad zmatek a strach.
Veselý smích vystřídal úsměv.
"Jsem Vlad III. Drarul."
"Tepes?"
"Ty mne znáš pod tímhle jménem? To mne tedy těší. Vlastní syn a nezná mě jinak než pod touhle...hloupostí."
"Sy...Syn?"
"Ano, jsi můj syn. Dlužím Ti vysvětlení. Vyslechneš mě?"
Nebyl v situaci, kdy by mohl odporovat. A navíc...Byl zvědavý.
"Jistě. Ale... Nebylo by tady někde nějaké lepší místo k rozhovoru?"
"Hospoda U kalichu."
Vyrazili.
Hospoda U kalichu byla malá, ponurá, podivně zapáchající krčma. Ale měla jednu výhodu. Nikdo se tu nezajímal o to, co vyplyne z vašich úst. To bylo velmi dobře.
"Takže?",zeptal se Caim.
Tepes si povzdechl. Zjevně pro něj nebylo lehké mluvit o minulosti.
"Neřekl bys mi nejprve, jak se jmenuješ? Nevím, pro jaké jméno se nakonec Tvá matka rozhodla."
"Caim"
Nevěl proč, ale tomu muži nedokázal lhát.
"Caim...Gabriell Ti opravdu vybrala hezké jméno, chlapče."
"Gabriel?"
"Ano, tak se Tvá matka jmenovala."
"Řekneš mi o ní něco?"
"Jistě, velmi rád. V době, kdy jsem Tvou matku poznal, nám oběma bylo kolem dvaceti. Byla nádherná. Rusé vlasy jako nejhřejivější plameny v nejkrutší zimě. Oči hladivé a něžné, jako sluneční paprsek brzkého jara. Její úsměv by rozehřál i ledy Arktidy a Antarktidy. Byla to ta nejkrásnější a nejhodnější bytost na celém světě. Dokázala v člověku vzbudit důvěru a lásku. Vždy jen určitou měrou. Ale...Jednou se to vymklo z jejích rukou a ..."
"Můžu hádat?"
"Ehm...Jistěže."
"Z toho vymkutí se jsem se narodil."
Tepes vypadal trochu zmateně. Bylo podivně příjemné pozorovat obávaného bojovníka, který byl postrachem celé známé říše své doby, v rozpacích. Podivné, ale zábavné.
"Ano. Chtěl jsem Tě vychovat tak, abych mohl mít dědice své moci. Ale Gabriell pro tebe chtěla jinou budoucnost. Chtěla, abys žil ve světle, ne ve věčné temnotě. Proto s Tebou uprchla do Francie, kde i zemřela a tebe pak vychovala selská rodina."
"Ano, ale to bylo před třemisty lety...Jak...?"
Odpovědí mu byl smích. Smích, který tak dobře znal. Byl to jeho smích. Tak se smál v okamžicích, kdy byl s Murmurem. Ve chvílích, kdy mu bylo dobře. Kdy se cítil v bezpečí.
"Já jsem dakilang bampira. V překladu velký, nebo-li pravý upír. Mohu žít klidně tisíce let bez své tělesné schránky. To, co teď vidíš je něco...Něco jako zrcadlový odraz toho, kým jsem a toho, co jsem ti chtěl říci."
"A to je?"
"Jde o ten Tvůj nekonečný boj s Gail. Chci Ti poradit, jak to ukončit."
"Děkuji…Ale já vím, jak ukončit tenhle nekonečný a hloupý boj."
"Opravdu?"
"Ano, vím to. Ale bojím se to zrealizovat."
"Caime, musíš to ukončit. Gail má stále více a více síly a Ty jsi jediný, kdo ji může zastavit."
"Ne, už je pozdě. Pozdě!"

Nesmrtelní

7. října 2013 v 0:00 | Werewolfin |  Povídky

Žít! Žít věčně a neustále. Cítit v sobě pulsující krev. Vnímat každý doušek vzduchu. Citít pod kůží prstů hrubost či jemnost, horkost či chlad z okolí....Z věcí, kterých by se prsty dotýkaly. Cítit osoby, kterých by se dotkly.
Ta touha nezměrně rostla a ovládala celou bytost. Nesmrtelnost se již po tisíciletí nabízela povolně k užívání. Dříve to bylo slastí. Co však dnes? Co s ní, když už nepřináší potěšení?
A co když je tomu jinak? Co když je nesmrtelnost trestem a prokletím? Co když se tak ti, jež se zvou spravedlivými, mstí za zlo spáchané na nevinných těmi vinnými?
Sudnat a zahodit? Říci sbohem?
To není možné. Jednou je tím, čím je a změnit to nelze. Nelze si úděl sejmout o své vůli. Ten musí být z člověka sňat. A čas sejmutí tohoto údělu ještě nenastal. Ještě ho musí nést.
Vítr zvedl z hladiny několik vlnek a hnal je kupředu. K břehům, kde zaniknou. Kde padnou do zapomnění a zpět se vrátí jen malá část. Jen části z těch drobných kapiček vody bude dovoleno se vrátit zpět a žít.
Několik těch kapek utkvělo na vysokých botech a změnili se v perly. Byla jim dána nesmrtelnost. Proklatě! Proč se tohle musí dít? Proč má za úděl všemu život brát? Pohltit ho do sebe a nechat jen prázdné skořápky.Proč tomu tak je?
Ruka v rukavici z černé kůži udeřila do písku na břehu jezera. Tohle byl trest, který bohové vyřkli nad duší, která chtěla chránit?! Chránit z lásky, toho nejvyššího a nejušlechtilejšího, co mohlo na světě být. Copak netvrdily tolikrát, že láska je mnohému omluvou?
'Mnohému, ne však tomuhle' táhlo hořce unavenou myslí.
V pozadí se ozvaly kroky. Přicházel. I on již dokončil svou misi. Na jeho plášti však bude krev. Krev čerstvá i již zčernalá a do látky vtisklá. Také získala nesmrtelnost. Jaká ironie osudu, že?
To, co odešlo a sebou odneslo vysoce ceněný život se stalo věčným a nesmrtelným. Znechucený úšklebek se rozvinul po téměř bělostných rtech.
Oči se upíraly do světu daleko za horizontem, přesto však viděly, že se posadil velice blízko.
"Už zase přemýšlíš o našem údělu?"
"O ničem jiném již nepřemýšlím. To moc dobře víš, Christiane.", ozvalo se pohradvě v odpověď.
Tomu se musel usmát. Byl opravdu pěkně hloupý, když si myslel, že časem tyhle stavy ustoupí. Že si na to zvykne.
Bylo pošetilé si myslet, že tenhle život přijme za svůj. Že dokáže zapomenout na minulost a nesrovnávat ji s tímhle životem. Životem. Přišlo mu to komické. Životem nazývat to, čím den co den procházeli... To bylo minimálně nevychované.
Oni nežili. Pouze přežívali. Procházeli životem jako stíny. Bez emocí. Bez soucitu. Bez slitování. Jen jako stroje plnily úkoly. Bylo jim zcela lhostejné, zda splnění úkolu přinese někomu bolest nebo užitek. Bylo jim lhostejné, kolik krve své či cizé prolejí. Bylo jim lhostejné, kolik dní a nocí stráví na cestě. Bylo jim lhostejné zkrátka vše.
Tedy... Mělo být. On však v sobě od jistého okamžiku cítil něco jiného, než lhostejnost vůči všemu. Od jistého setkání v něm hořel jistý plamínek víry a touhy. Bylo to zvláštní. Cítit něco tak hřejivě lidského ve svém srdci. Otočil se do prava a nechal svůj pohled spočinout na kamenné siluetě, která byla dokonalou maskou. Maskou, kterou by nezasvěcený neprohlédl. Nepoznal by, co se děje v křehké duši v pozadí.
Cítil, že by to vše, co se tak dlouho skrývá, chtělo výjít ven, ale nebyl tak naivní, aby opakoval svou chybu a nabízel vyslechnutí a případnou pomoc. I když se to stalo již před lety, stále ještě při vzpomínce na svou neuváženost mu zacukalo v čelisti. Byla to opravdu intenzivní rána. A navíc u někoho, kdo působil tak drobně a křehce.
Náhle se znovu ozval hlas, který tolik miloval. Ale slova, která ten hlas nechával znít prostorem, se mu ani v nejmenším nezamlouvala.
"Žít. Žít věčně a stále. Být otroci něcí moci a touhy. Být posli něčího chtíče a nenávisti. Přežívat na zlomcích lidského štěstí, na drobcích z radosti pohlcených nicotou. Žít jako psi na pánech visící. Bez vlastní vůle, bez vlastní touhy, bez vlastní radosti, bez vlastní strasti. Jsme jak řetězy s ostny přivázaní k zemi, když naše duše se chce dát v let. Duše nezávislá a svobodná, co je přivázana k smrtelnému, omezenému tělu. I to by však mohlo být svobodné a volné, kdyby nebylo vázáno povinností. Povinností sloužit stvořilteli."
"To myslíš vážně? Tohle a zrovna Ty?"
"Ano. Myslím to vážně. Smrtelně vážně."
Ta slova měla svou logiku, ale...Nerozuměl těm stížnostem. Pokud měla nějaká duše alespoň dílek ze zlomku svobody, pak...
"Lilith, co to máš za myšlenky? Co Tě trápí?"
Hlava, jindy tak hrdě vztyčena, nyní poklesla do úkrytu kolen. Působila nyní ještě více male, křehce a zranitelně něž to vnímal dříve. A ji, právě ji, navenek nezranitelnou, vzpupnou, nezlomnou, hrdou a tvrdou lovkyni, viděl velice drobnou, křehkou, zranitelnou...A zraněnou. Sice zcela nevěděl, kdo nebo co jí způsobilo takové rány na duši, ale viděl je. Hluboké a stále ještě krvácející rány způsobené lidskou pýchou a ješitností, hlopustí a malicherností, touhou a neněžností.
Viděl to, co se tak moc snažila skrýt. Viděl její duši.
"Co by mne mělo trápit? Možná tak naše nečinnost."
Bylo to tu znovu. Skrávala nepokoj za snahu být užitečná a trápení za nerudnost. Pracovali spolu příliš dlouho na to, aby před ním mohla něco skrýt. A on na tom byl stejně. Neuměl před ní ukrýt žádné emoce a myšlenky.
Jako tým byly pro Greywooda dokonalý a nepostradatelní. Ale jak by spolu vycházeli.... DOST! Na myšlenky jako je tahle má času dost.
"Nečinnost, která Tě tolik zlobí, nás ani nějakou chvíli neopustí."
Pokud chce uskutečnit to, co si vzal do hlavy, bude potřebovat několik dní, kdy ji nebude nic rozptylovat. A to by splnění těch několika úkolů navíc mělo zajistit. Greywood byl o jeho záměru spraven. A souhlasil. Bez jakéhokoliv námitky. To byl malý zázrak.
Musel se usmát. Greywood nikdy nebyl tak benevolentní, ale... Lilith měl obzváštně rád. Právě to bylo snad důvodem, že jí popřával zvláště velkou svobodu. Ale, nyní si uvědomil, pro Lilith to byl spíše trest než privilegium. Její duše trpěla tím, že měla tak nablízku a zároveň se toho nemohla ani špičkou prstu dotknout.
"Máme nějaký úkol?", zeptala se znovu. Opravdu se bála tolik vzpomínek?
"Ne.", zalhal. Nemohl jí přiznat, že další úkoly, které měli splnit, už splnil.
"Tomu nevěřím."
Probůh, co teď? Bude chtít důkaz. Musela být vždy tak podezíravá? 'Jistěže musela, ty hlupáku. Je to elitní lovkyně, tak cos čekal!', ječeli na něj jeho vnitřní démoni.
Osud mu však byl příznivě nakloněn. Tedy...Vlastně Greywood.
V kapse pláště nahmatal dopis s Greywoodovou pečetí. Již byl otevřený. Věděl, že nemá schopnosti užívat k takovým malichernostem, ale jak jinak by ji přesvědčil, že už ten dopis má delší dobu. Dotkl se několika prsty stránky a před očima mu vyvstal text. Usmál se.
"Opravdu nemáme další úkoly. Tedy...Geaywood o nějakých úkolech ví, ale na nich si chce vyzkoušet několik nováčků."
"Chci nějaký důkaz."
"Bude ti stačit dopis od Greye, Lilith?"
"Dopis?"
"Ano."
S úsměvem, který maskoval nedávnou nervozitu jí dopis podal. Ve stejný okamžik, kdy stránka zakryla její bledostnou tvář, se na jeho dlani objevil hořící vzkaz. Plameny pálily a zanechávaly za sebou krvácející písmena.

To je naposledy, co Ti pomáhám. Nechci ani jednomu z vás lhát. Pro nadcházející mise si najdi lepší výmluvu, Christiane.

Bolest však musela ustoupit. Kdyby si Lill něčeho všimla,.... Nechtěl domýšlet. Jeho plán by byl v troskách.
Lilith právě dočetla. Znovu ho ovšem překvapila svou reakcí. Místo, aby byla ráda, že mají volno...Bojovná nálada ji zcela opustila. Zmučeně klesla do písku a dlaněmi si zakryla tvář. Začala se kolébat do zadu a dopředu. Chtěla se uklidnit a vrátit se do kamenné netečnosti.
"Lilith, co se děje?"
Bohové vědí, co chtěl v tenhle okamžik udělat, ale...Namísto toho si vedle ní jen sedl a založil ruce před sebe. Nevěděl, zda by bylo vhodné ji utěšovat alespoň slovy...Natož tak, jak jeho touha požadovala a z hlubin jeho samého křičela. Bál se vůbec pomyslet, jak by zareagovala...
"Já...Já ani nevím.", její hlas zněl křehce dětsky v tom tónu plnám pláče.
"Lilith...Mohl bych mít na Tebe jednu porsbu? Jde o úkol..."
"Úkol?!"
Oči se jí rozzářily štěstím. Je možné, že by tolik toužila pracovat? Ať už to bylo jakkoliv, nyní byla šťastná a o to jde. O to celou dobu jde.
Bude muset znovu lhát, znovu vymýšlet a znovu vysvětlovat.
Greywood mu však povolil v jeho plánu užití jakýchkoliv prostředků. Tak proč né lež?
"Brzy má být odstraněn Eapswick. On i jeho rodina. A na to potřebuje Greywood někoho, kdo by tam určitý čas pobíval a vzbudil pocit důvěry v místních. Pomůžeš mi, prosím?"
V nádherné tváři byl zamyšlený výraz, Nebyla to nijak petačitvná záminka, ale... Mohla by stačit...
"A...Kým mám být?"
Do všach pekelných plamenů! Proč to nedomyslel?! Takovou banalitou přece nenechá svůj plán zničit. Honem, kým má být? V koho se má změnit?
Sestra? Ne, to by nedokázal. Nedokázal by se k ní chovat jako k sestře. Ne s tím, co v něm hoří. Co v něm hoří jako černý, spalující plamen. Plamen, který ho spaloval a ničil. Ale zároveň mu dával nezměrnou sílu.
Pak tedy...Milenka? Ne, to by opravdu nešlo. Gentleman, kterého má hrát by si milenku sebou do města jako je Towergate nepřivezl.
Pak tedy jedině....
"Lilith, zahrála bys mou manželku?"
Manželku? On se zbláznil zcela? Jeho manželku? To nejde. Dokázala hrát city vůči téměř komukoliv... Ale vůči němu? To nešlo.
Chtěla mu říci, že tu roly hrát nedokáže.Ale pohled do zelenohnědých očí anděla ji přiměl souhlasit. Popravdě, souhlasila by se vším. Jen pro ten pohled. Pro jeden jediný pohled...
"Manželku? Já...To ne..."
"Lilith...Prosím..."
"Dobrá, zkusím to."
Sohlasila. Musela. Nedokázala odporovat.

O osm měsíců později

"A jak se vám líbí v Towergateu, pane Tormente?", zeptala se paní Blessová. Starší, bělovlasá dáma, milující kočky.
Christian se usmál. Za těch osm měsícu se ho ptala již po dvaatřicáté. Ta zapomnětlivost byla velice legrační. U Greywooda se nesměl nikdo mýlit. Nikdo na nic nesměl zapomenout. Bylo to zvláštně příjemné. Moci se mýlit, moci zapomenout, moci se smát...Tak osvobozující. Byla tu sice jistá pravidla, ale ta mu byla po jisté době spíše kratochvílí.
"Towergate shledávám velice krásným a téměř pohádkovým místem, paní Blaizová."
Dáma se zachichotala a zakryla si ústa kapesníčkem, který byl dokonale stejný jako barva jejích šatů. Věku nepatřičně křiklavě růžových šatech. Tedy, přesněji řečeno v šatech rumělkově oranžové barvy.
"Blessová, pane Tormente, Blessová. Stále si to nepamatujete, drahoušku."
Tváře mu zalila červeň studu a provinění. Proč to zase popletl? Copak je tak těžké si za osm měsíců, třicetdva týdnů zapamatovat dvacet párů tváří a jmen? Nikdy předtím mu to nedělalo problém. Ale nikdy předtím si těch dvakrát dvacet tváří nebylo tak podobných jako v tomhle malém městě. A nikdy ho Lilith nerozptylovala tak, jako nyní.
"Hluboce se omlouvám, paní Blessová. Dovolte mi, prosím, slíbit, že taková nestiudná neomalensost se již nebude opakovat."
S těmi slovy se rty jemně dotkl ruky paní Blessové. Byla vrásčitá a podivně suchá. Byl z ní cítit vosk a velmi starý pudr. A fialky. Zvláštní kombinace.
"Och...Pane, Tormente, taková slova jsou zcela zbytečná. Je mi více než jasné, že to není schválně."
'A kdyby to byla schvalnost?' proběhlo mu hlavou.
"Děkuji, madam. Přesto, dovolte mi vás požádat o vyslovení nějakého přání, které by alespoň z části odčinilo můj trestuhodný prohřešek."
Dáma se začervenala a znovu se začala oťupávat kapesníkem. Mělo to asi vypadat troztomile, ale....Vypadala spíše jako zblázněný klaun.
"Pane, nechte mezi nás tedy přijít svou paní, prosím."
Ta ženská se snad zbláznila. Kolikrát za těch nekolik málo týdnů se Lilith stala teřčem jejich posměšků?! Nedovolí jim, aby ji znovu tak moc ubližovali.
"Dámy, velice se omlouvám, ale má paní se dnes necítí natolik dobře, aby přišla sem, mezi nás. Promiňte, prosím."
Zklamané mručení dam přehlušil jasný hlas, který zněl jako ten nejvzácnější zvon světa.
"Pane, mnohokrát děkuji, že jste mne u dam tak taktně omluvil, ale...Mé problémy přece nemohou dovolit, abych naši milou společnost tak ostudně zanedbávala."
Ohlédl se za hlasem. Stála tam, okouzlující jako svit z duhy, v šatech barvy louky za ranního svitu. Tmavé vlasy jí volně spadaly volně po zádech a jen u spánku bylo několik pramenů připlých stříbrnou sponou tvaru irisu.
I nejpůvabnější olympanky by před ní bledly závistí. Na rtech jí hrál milý a přátelský úsměv. Byl však jen maskou pro znechucení. A milá a přívětiná slova pak maskou pro chuť všechny ty ženštiny vyhodit.
Několik kroků jí vyše vstříc a nabídl jí rámě.
"Má paní, vypadáte nádherně.", řekl tak nahlas, aby bylo všem vše srozumitelné. Potichu však dodal:"Nemusels to dělat, Lill."
Nejprve se mu dostalo šeptavé odpovědi.
"Přece Tě tu nenechám těm kvočnám na pospas. To by bylo nefér. A navíc, tohle lépe sedí do našich rolí. Děkuji za hřejivá slova, můj pane."
Poděkování však bylo již vyřčeno nahlas. Byla to jen hra. Hra, která v sobě skrývala tajemství. Hram která by byla tak dokonale krásná, pokud by byla skutečností a hra, která byla tak krutá právě proto, že byla hrou.
Odpoledne se ryche, alespoň pro paní Blessovou a její společnost. Pro ně dva to však byl očistec.
Samé chichotání nesmyslům, samé zdvořistní plácání. Samé nevážně míněné lichotky. Samé žvanění o nesmyslech. Samá přetvářka, faleš a lež. Nic vážné. Nic skutečné. Nic a přece všechno. Všechno, co obyčejný člověk chtěl. Vše honosné, luxusní, nádherné. Vše tak...Tak prázdné. Tak nicotné. Vše se podobalo prázdným nádobám na popel z ohniště, v němž právě nyní hořel plamen rudější než právě zapadající slunce. V tom přízračném světle vypadala jako anděl smrti. Krásný, temný, smutný a především nedosažitelný a nepolapitelný anděl. Seděla před krbem v černých kamaších a volné klasické košily a vlasy stáhlé do tvrdého uzlu. Takovou ji znal. Odpoledne ji viděl jako nádhernou a svůdnou Oreades, nyní však viděl někoho mnohem, mnohem vzácnějšího. Archanděla smrti. Půvadbného a krutého. Nemilosrdného, ale nádherného anděla.
Jak ji ve světle svící zpodpřivřených víček pozoroval, stále více si uvědomoval, co vše pro něj znamená. Jak moc si přeje porušit právě tohle Greywoodovo pravidlo. Byli partnery. Měli by se k sobě chovat jako bratr a sestra.
On to však nedokázal. Od jistého okamžiku mu byla alfou i omegou světa, koncem i počátkem, středem vesmíru. Ale to on přece neměl. On měl jen svou povinnost. Té měl být věrný.
Ale o věrnost povinnosti nepotřeboval. Potřeboval ji chránit. Potřeboval chránit ten vzácný květ lidstva, který mu tak zázračně padl do rukou.
Potřeboval chránit? Nebyla to náhoudou jen další část, další poboda jehou touhy? Nevinná touha sice...Ale o to neodbytnější a naléhavější.
Nechtěl však jen chránit. Chtěl i vlastnit. A to ho děsilo. Děsilo ho, že by černá ruka kletby jeho zavrženého rodu mohla padnout jeho prostřenictvím i na ni. Padnout a ublížit. Ublížit a zahubit.
Ne! To se nestane. Není jako jeho rodina. Má v sobě zlo, však ne tak nekontrolovatelné a divoké. Jemu zlo nevládne. Jemu slouží.
Zaplašil tedy chmurné myšlenky do hlubin mysli a přiměl se vnímat jen ji. Její krásu, klid a půvab. Její eleganci. Byl tak naplněn její krásou, že si nevšiml změny v jejích očích. Nevšiml si toho chladu, který se zmocnil jejích očí a duše. Tak zlý a ostře bodavý chlad. Stejně zlý a bodavý jako dýka svíraná v její levici. Neuvědomil si, že klid je jen maskou pro nervozitu před zásahem, který ukončí ten bláznivý kolotoč, atrakci jménem život. Věděla, že nemůže zemřít obyšejnou dýkou, ale touhle mohl. Jedině tahle dýka mohla zabít někoho takzkaženého a zároveň neposkvrněného, jako byl on.
Kdyby to věděl, nevychutnával si tolik těch několik vteřin, kdy ještě mohl hledět na její krásně krutý a bezcitný profil.
Náhle, než by člověk jen okem mrkl, neseděla jeho krutá kráska v záři ohně, ale tiskla mu ostří proklaté pohanské dýky na krk.
Prohoha, co to dělá? Tohle nikdy nechtěla. Nechtěla mu ublížit. Nechtěla, aby se trápil. Ale dostala rozkaz. Musí zemřít. Nesmí tu již být. On nesmí již dále žít. Je pro její a Greywoodův plán příliš nebezpečný. Mohl by ohrozit jejich společnou krutovládu, jejich světovládu. Nemohli riskovat, že je ohorzí. Greywood se postará o smrt všech ostatních nepohodlných a ona...Ona musí zabít jeho.
Chtěla v jeho očích vidět překvapení, strach...Zkrátka cokoliv z toho, co tak často viděla u svých předchozích obětí, ale...On se smál. Veselým, klidný a lehce arogantním smíchem.
"Do toho, malá Lill. Zabij mě."
Zabila již tolik lidí, démonů i andělů a ...Bože, proč nedokáže zabít jeho? Obyčejného nicotného smrtelníka?! Proč?!
Ruka se jí chvěla a v očích se usadil strach. Nedokázala zatnout nůž tak hluboko, aby ukončila jeho život. Tak moc si přála vidět jeho oči zářící při smíchu, oči plné konejšivé naděje, když ji tolikrát v noci utěšoval slovy, která vracela sebevědomí a odhodlání. Byl k ní vždy tak laskav. Vždy ji chránil a opatroval. Vždy tu byl pro ni. Jak by mu mohla ublížit. Jak mohla být tak naivní a myslet si, že ho dokáže zabít? Že by mu dokázala byť jen špičkou nehtu ublížit?
Ne, to nešlo. Z očí jí vystoupily slzy. Ne. To nedokáže. Nůž se jí zachvěl v ruce a na jeho krku zanechal šarlatovou, tenonkou stuhu krve.
Necítil bolest. Oslepovala ho totiž záře. Podivná, zlatavá záře. Záře, která z jeho krásné a kruté nymfy dělala...Co? Nevěděl. Viděl jen jak se jí na lopatkách trhá kůže a nechává z vlásečnic odtékat kapky krve. Viděl jak se z těch obrovských ran cosi dere. Náhle mu to došlo.Z ohyzdných a jistě velmi bolestivých ran se drala obrovská bílá křídla. Sněhobílé perutě s drobnými hnědými skrvnkami. V agonii z nového zrození...Byla ještě krásnější.
Ve tváři se jí zračilo zděšení.
Ne však větší, než to, které se v nich zalesklo v okamžik, kdy jeho srdcem pronikla jiná dýka. Ten sklon ruky znal. Byl To Greywood.
"Christiane..."
Přes slzy nemohla mluvit dál. Cítil jak ty slané kapky dopadají do té hloupé hluboké rány. Cítil však také, že se v něm cosi stahuje a svírá. Jakoby...Jakoby...
Neměl čas nad tím přemýšlet. Jeho pozornost upoutalo to, co se dělo na druhém konci místnosti.
"Ty malá couro! Jakto, žes ho nedokázala zabít?! Nic jiného jsem od tebe nechtěl! To jsi tak neschopná?!"
Každou větu doprovázel ten bastard prudkým trhnutím její hlavy proti zdi. Za spánku jí stékaly prameny krve, z očí se draly obrovské kapky slaných, prokletých slz. Ten obraz v něm budil vztek. Tohle tomu znesvětiteli nedovolí. Neublíží jí. S námahou se zvedl z podlahy, na níž zanechával bezpočet krvavých stop.
Greywood si ho nevšímal. Byl tak zaneprázdněn ubližováním, že se mu svět smrskl na to jediné slovo: ublížit.
To ale skončí. Stejně rychle, jako vykoná jeho vlastní dýka cestu přes Greywoodovi krční tepny. Krev, ze které byl náhle sejmut tlak, zalila svými hojnými proudy celou místnost a je rovněž.
"Christiane..."
Neudržela své oči. Nezvládla se mu dívat do očí. Stud, hanba a kdo ví jaké další pocity jí v tom bránily. Natáhl svou paži a prsty jí pozvedl bradu vzhůru. Přiměl ji se zahledět do jeho očí. Dlouhou chvíli nic neříkali. Jen na sebe hleděli.
I když jeho oči říkaly tak moc, musela se zeptat. Musela...Ne, chtěla to slyšet.
"Ty se..."
Nenechal ji však domluvit. Prsty, které ji před chvilkou držely bradu téměř k nebesům zdvyženou, nyní vytvořily pevnou a něžnou pečeť na jejích rtech.
"Copak se můžeme zlobit na ty, kteří se zaryli do našich srdcí? Copak můžeme neodpustit těm, které milujeme?"

Omlouvám se, tato povídka je sand nejhorší, která zpod mých prstů kdy vyšla...