Září 2013

Nářek upíra, Část devátá: Vzpomínky na Caima, díl první: Pláč nemrtvé

2. září 2013 v 20:15 | Werewolfin |  Povídky
Půlnoční vánek nesl na svých křídlech okvětní plátky růží, sedmikrás a vůni levandulových polí. Taktéž však jeho křídla poskytla azyl ostnům hvězdic mrazu. A ty se s krvežíznivou a krutou chutí zakously do každého odhaleného kousku kůže. A nesměrně štědré útočiště jim poskytla ramena bampiry Abigail.
Stála na balkoně svého nového, ještě chladnějšího, sídla. Byla s ním nadmíru spokojena. Chladný a ostře řezaný půdorys celého sídla dokonale zrcadlil její krutou a vypočítavou povahu, která byla dovedně skryta za maskou svůdné elegance a prostopášného šarmu, stejně jako byly tyto dva nádherně temné rasy skryty pod rouškou luxusu a noblesy. Taková byla a asi i bude. Krutá, citům se bránící, chladná žena.
Zasněně zaklonila hlavu a tak nechala spadat vodopády svých hustých černých vlasů po zádech. Byla už unavená z věčného pronásledování svých stvořenců, jejich likvidací či přetahování na svou stranu. Bylo to tak zdlouhavé a nezáživné. Byly tak slabý. Všichni. A jejich krev... Ta nestála za nic. Hořká, páchnoucí, chuťové buňky ničící tekutina neklouzala do hrdla. Spíše se lepila na zuby. Br... Příšerné to pomyšlení. Ale nedávno… Nedávno ochutnala krev, která jí lahodila. Byla to jen kapička. Nepatrné nic. Ale ta chuť. Ten rajský příslib božské sladkosti. Věděla, komu v žilách koluje takový nektar. Pravda, bylo to již dávno, co jeho krev smáčela její rty, ale ta chuť zůstala v její paměti stále.
Pojednou nechala svou mysl odplout do minulosti. Do doby před třemi sty lety. Tehdy to byl malý chlapec. Sotva osmiletý. Bylo to snad poprvé, co ji zaujal tak mladý smrtelník. Vždy hledala někoho, kdo by jí jako stvořenec přinesl co nejvíce užitku. Ale tentokrát… Tentokrát to bylo jiné. Jeho sněhově bílá pleť, bouřkově šedé oči, v nichž plály jiskry vzteku a touha po pomstě přestože byly plny slz, kterým nechybělo málo, a smáčely by ty líce, které přes mrtvolně bledý nádech vzplály něžně jasným plamenem v orientálně červené barvy, vlasy, které už tehdy dosahovaly délkou k pasu a při běhu opravdu připomínaly plameny pohlcující vše, co jim přijde do cesty.
Byla okouzlena. Vše, co ji předtím přišlo na muži špatné, hloupé a dětinské byl schopen tenhle chlapec přeměnit v pravé drahokamy lidské povahy. Nedokázala nic, než ho pokaždé pozorovat. Pokaždé, když se mu stala nějaká křivda, viděla jeho zlost a touhu se vybít. Avšak… Něco mu v tom bránilo.
Jednoho dne neodolala. Neodolala a zjevila se mu. Zjevila se a okusila jeho krev. Okusila krev, jež měla příchuť nevinnosti. Příchuť nevinnosti, ale nebyl nevinná. Nebyla nevinná díky tomu, kdo ji stvořil.
Cítila, že muž, kterého by měl ten maličký nazývat otcem, byl něčím výjimečný. Proudil z něj respekt, který budil hrůzu a strach v duších zbabělých krys stejně jako statečných reků. V opojení z té chutě zapomněla přestat pít. Náhle ji naplnil zmatek. Nebylo by to poprvé, co nějakému dítěti vzala život, ale... Pro něj nic takového nechtěla. Ale zároveň nechtěla, aby právě on okusil její krev. Ale nebylo zbytí. Pokud nepozře alespoň několik doušků z jejích žil, zemře. Dovolila mu tedy pít.
Bylo to prapodivné… Nic, co dosud zažila z radostí pozemských i nadzemských, se nevyrovnalo tomu opojnému pocitu, když nezkušený bampira pil její krev. Bylo to poprvé od jisté doby, co někdo pil její krev. Poprvé, co nevyhledala náhodného dárce té převzácné tekutiny. Tak neuvěřitelně příjemný pocit. Tak uklidňující.
Nejvíce se však do její paměti zaryl ten pohled nevinné laně, která prosí o pomoc. Pohled, který jí ten nový stvořenec věnoval několik malých okamžiků po procitnutí. A jeho hlas, tak sladký v tom zmatení. Hlas, který říkal…
"Paní, již je chladno. Měla byste jít zpět dovnitř."
Její hněv byl v ten okamžik tak obrovský, že připomínal právě explodující sopku. Pomocí svých schopností vytvořila okolo sebe bezpočet váz, které cestou k původci toho neurvalého zakrákání, které drhlo uši jako drápy tygrů o celokovové dveře.
S poslední vázou, která dopadla na zem, se ozval i křik, který by přiměl skály couvat.
"Smiske! Jak se opovažuješ?!"
Při tom výkřiku svírala pěsti tak pevně, že nehty rozedřela měkkou kůži dlaní do pramenů krve a živého masa.
"Paní, moc se omlouvám, ale… Mám o vás strach."
"Umím se o sebe postarat. Vypadni! Táhni mi z očí! Táhni!"
Smiske se poslušně odporoučel a odešel z terasy. Zanechal ji tak zde samotnou, Samotnou se vzpomínkami a představami.
V mysli se vrátila do doby, kdy se Caim dostal do věku osmadvaceti let. V této době se jeho podoba zafixovala a uchovala se po staletí. V té době opět neodolala. Opět zatoužila po jeho blízkosti. Po jeho vůni. Nevěděla, a do dnes neví, proč strávila ony roky tím, že ho na každém kroku provázela a, ač chtěla pravý opak, mu do cesty stavěla překážky, které ho zocelovaly. Toužila mu vše usnadnit anebo ho přimět na vše zapomenout v jejím náručí. On však snadná řešení odmítal a klidně se hnal proti tvrdé pěsti osudu jako rozzuřený býk proti zdi. A ohledně zapomnění… Odmítal ho se stejnou tvrdohlavostí, s jakou satan odmítá přijít ke kříži. Už tehdy se rozhodla pro pomstu.
Tehdy se však krotila a spokojila se s maličkostmi. Ostatně, pro ženu jakou ona dokázala být, nebyl žádný problém svést starostu, muže, od nějž by si žádná žena neotřela ni kapesník a jemuž velmi lichotila její neupřímná slova. Pak už stačilo jen pár dobře volených slov, obvinění Caima z čarodějnictví, opět několik slov a muž, který ji tak ostudně ponížil, tak hanebně potupil jako bampiru i jako ženu byl poslán do Temných roklin.
Temné rokliny byly pustým a nehostinným místem, kde žili loups-garous. Loups-garous byly krvežíznivé, věčně hladové potvory s mozkem milionkrát menším než svaly. Pohybovali se ovšem ve smečkách, čímž se jejich síla a snad i rozum. Na každý pád, člověk ni skupina lidí neměla nejmenší šanci projít jejich územím. Stačil jediný krok po půdě, již označily za svou, a po nešťastníkovi nezbyla ani kůstečka.
Caim však prošel zdánlivě nezraněn. Zdánlivě nezraněn, když ze sebe však sňal košili, po celé délce hrudníku se mu táhl symbol pentagramu vkresleném do čínského horoskopu. Abigail tehdy zalapala po dechu. Čáry pentagramu přesně spojovali znamení, v němž se narodila ona, Caim a tři další lidé. Její znamení tygra, Caimův had a dále opice, pes a krysa. Co to má znamenat?
Přestože byla zděšena, jistým způsobe byla i šťastná. Vyrytí takového obrazce do těla muselo někoho stát velké úsilí a Caima patrně mnoho bolesti. Mnohem víc než kousance a škrábance od těch bezcenných, tupých potvor. Proč je vlastně kdy stvořili? To byl ale hloupý nápad.
Stvořit něco tak stupidního, že nedokáže zabít ani jednoho zrozence, který ochutnal krev snad jen jednou ve svém životě?!
Její další myšlenky a vzpomínky přetrhla čepel ostrého vrhacího nože, jenž prořízl vzduch několik málo centimetrů před jejím obličejem.
"Další už bude přesnější."
S těmi slovy vzduch pročíslo několik další čepelí. Přestože byly vrhány s vražednou přesností, Abigail se každé z nich dovedně vyhnula.
Kdyby šlo o obyčejné nože, klidně jim dovolí projít jejím tělem a zarachotit na dlažbě…Ale tyhle čepele byly zhotoveny z posvěcených zvonů a několik let ležely ve svěcené vodě. Ty by jí mohly nepěkně ublížit. A to nemohla dopustit. Každé, byť i sebemenší zranění, ji oslabovalo a slabost si nemohla dovolit. Caim byl již dříve velmi mocný, ale ne tak jako v posledních dnech. Cítila, že hodně zesílil. Nějaká krev mu dodala sílu, jakou se cela její armáda nemohla někomu tak silnému a, jak se kdysi přesvědčila, odhodlanému čelit ani několik hodin. To nemohla dopustit. Nemohla mu usnadnit cestu do pekel. Ona musí vyhrát. Musí!
Rychle se podívala po tom drzém spratkovi, jenž si dovolil na ni zaútočit. Neznámý sňal z hlavy kápi a Abigail cítila u svého srdce, které tak moc popírala, bodnutí strachu, bolesti a překvapení. Tajemným vrhařem, který ji usiloval o život byl….Do pekel!
"Ty bastarde! Co si to dovoluješ?!"
Odpovědí jí byl jen smích znějící jako havraní krákot. Byl to…