Nářek upíra: Část šestá, Vzpomínky

6. srpna 2013 v 17:30 | Werewolfin |  Povídky
Těžké bukové dveře se za ním zavřely. Potichu vyšel po schodech do věže a poté prošel tajným vchodem skříně a rychle ze sebe shodil převlek i oblečení ze včerejší noci, které bylo stále ještě potřísněno krví. Opřel se o kamennou zeď, zaklonil hlavu a zavřel oči. Jedna z postav, které seděly v křeslech před mírně plápolajícím ohněm, se k němu otočila s tázavým pohledem. On však nic nevnímal. To, co chtěl vnímat a cítit, to nepřicházelo.
"Mute?", ozval se ztrápeně.
"Ano, příteli?"
"Ta zeď …Jaká je?"
Náhodného pozorovatele by to možná zarazilo, ale od jistého dne Caim nebyl schopen cítit nic, co by přišlo do kontaktu s jeho tělem. Tedy, přesněji, každým dnem cítil méně a méně.
"Ta zeď?"
"Ano. Ta zed´.... Jaká je?"
Mute se na svého přítele zahleděl starostlivým pohledem. Jak ho tohle napadlo? Co ho posedlo?
"Je chladná.", přesto odpověděl.
Caimovu tvář zkřivil prapodivný úšklebek. Na malý okamžik to vypadalo, že se vtiskne do stěny. Poté se ozval ostrý, nepříjemný a duši hlodající výbuch smíchu. Smál se velmi dlouho. Poté se zapřel o svá kolena a nechal si vlasy zastínit rozhled.
"Ne, ne, Murmure.", zašeptal ještě se záchvěvy smíchu.
Než Murmur stačil cokoliv řícti, Caim pokračoval.
"Chlad je i ve mne. Je ze mne cítit. A přesto nejsem zdí. Chci toho tolik?"
Murmur zaváhal. Jak to....?
V tu chvíli se ozval nový závan smíchu. Když dozněl i ten, následovalo zavrtění hlavou.
"Zapomeň na to. Nic jsem neřekl. Ohledně Avareovy rodiny, budou si myslet, že to byla nešťastná náhoda. Oni i všichni, kdo do toho domu přijdou do toho domu."
Murmur se pokoušel něco říci, avšak druhá postava, jenž patřila paní Imoggen, je svým hlasem přerušila.
" Výborně. Ale co nyní s Tromperem? Má už moc pošramocenou pověst. Nemůže tu už déle strašit."
Znovu se opřel o údajně chladnou zed´. Na tom bylo více než hodně pravdy. Tromper je už moc zainteresovaný do všech možných problémů a pokud by se oň začaly jisté orgány zajímat trochu více, brzo by zjistily, jak fiktivní to vše je. Jak je Tromper průhledný. Průhlednější než jeho kůže na slunci. Co kdyby se znovu podíval jak jeho kůže vypadá na pod slunečními paprsky? Třeba by něco cítil. A třeba by si něco vybavil. Něco z citů, které měl již dávno zapomenout.
"Paní Imoggen, Murmure, prosím, připravte vše pro prodej tohoto domu."
Murmurova tvář se zkřivila zděšením. CO ho to popadlo? Copak už zapomněl, kolik práce jim oboum dalo tenhle dům zabezpečit proti kdejakým potvorám, kolik práce jim dalo vytvořit Tromperovu pověst?
"Caime, co máš v plánu?"
Znovu ten úsměv. Nebyl vidět, ale cítit byl. Vzduchem se rozlévalo podivné teplo. Nehřálo, ale dusilo. A hlas, který se v zápětí ozval, byl jemu pravý protiklad. Mrazil.
" Co? Chci ukázat světu svou pravou tvář. Tedy...Částečně."
Po tomto prohlášení, které přinutilo Murmura se na několik hodin odeberat do jícnu sopky, aby byl schopen vůbec jakkoliv fungovat a paní Imoggen, jindy zapřísáhlou abstinentku, přimělo vypít několik sklenic jednoho z nejtvrdších alkoholů, jenž bylo možno v celém domě k nalezení, se Caim rozběhl k otevřenému věžnímu oknu a znovu se nechal přitahovat zemí, jen aby mohl do třepnutí můrčího křídla zase vzlétnout do oblak a pocítit lehkost. Tedy...Kdyby byl schopen cítit.
Letěl dlouho a ani nevnímal směr a cíl ho už vůbec nezajímal. Náhle se usadil na jedné ze skal, zapřel se o svá křídla a pozoroval nebe. Luna právě dokončovala svou každoměsíční pouť úplňkem a celá obloha tak vypadala jakoby byla okem milenky po vášnivé noci. To vše okolo vypadalo jinak. Snad únava z velmi dlouhého letu nebo jen ten vzduch ho donutily se pohodlněji položit na svá křídla a ponořit se do vzpomínek. Do doby, kdy byl jako ostatní. Kdy byl smrtelný.
Vzpomínal na tu noc. Pamatoval si teplo toho večera. Pamatoval si opojnou vůni levandule z polí, které jeho rodný statek obklopovaly. A pamatoval si i ty rány. Pamatoval si bolest i ponížení, kterou cítil. Pamatoval si také potřebu běžet nebo ublížit. Věděl, že může jen běžet. Běžel, běžel, běžel. Do vyčerpání. Do konce dechu. Do bolesti svalů. Doběhl k jednomu osamělmu stromu uprostřed polí. Bylo to jeho milované osamnělé místo. Místo, kde byl sám sebou. Dnes tam však nebyl sám. U stromu stála nádherná černovlasá žena v purpurových šatech. Znovu viděl její krásný a svůdný úsměv. Nevybavoval si již její slova. Za to si naprosto přesně vybyvoval vůni jejích vlasů, její měkké a poddajné tělo. A také si vybavoval její ostré špičáky na svém krku, bolest po skousnutí, ten zvláštní pocit, když jeho krev proudila do jejích úst, její spokojené vrnění.
Jediná slova, které si pamatoval bylo její oznámení, kdy se znovu setkají. Za třikrát sto let.
Ještě mu nějaký čas zbývá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co zde chcete číst?

Povídky 78.8% (26)
Hudba 18.2% (6)
Filmy 3% (1)

Komentáře

1 Damien Damien | 6. srpna 2013 v 17:39 | Reagovat

Drahá, prozatím Tvá nejlepší kapitola. Dokonalost. Jen to mohu říci. Dokonalost. Nádherně se to četlo, uchvacující. Nemám více slov. Dokonalost....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama