Nářek upíra, Část osmá: Setkání s minulou...láskou? Snad...

23. srpna 2013 v 20:45 | Werewolfin |  Povídky
O několik dní později, jež Caim strávil bezduchým sezením v okenim rámu a necháváním dýce okusit svou krev. Nikdo o tom však nevěděl. Rána se vždy okamžitě zacelila a po prolité krvi nebylo ani památky.Murmur se soustředil na zmizení pana Trompera a paní Imoggen po napsání dopisu odjela za svou dcerou.
Slunce si znovu prorazilo cestu skrze mraky a ozářilo svět a tváře lidí. Caimovu tvář nevýjimaje. Tohle byl jediný okamžik dne, kdy se ze strnulé sochy stala opět živá bytost toužící po kapce slunce. Poté se však vždy vracel do strnulosti, která až naháněla hrůzu. Již nepůsobil jako bampira. A již nepůsobil ani jako člověk. Murmur, jehož už téměř zachvátila nepředstavitelná úzkost o svého pána, jednoho z oněch dnů vstoupil do jednoho ze slunných koutů prázdného pokoje jejich nového sídla. Jindy by se Caim pokoušel najít tajné chodby a schodiště a pokoušel by se dům zabezpečit před útoky. Dotvořoval by interiéry pomocí kouzel a vychutnával si pochůzky po krámcích a řemeslných dílnách. Občas by se na někoho usmál, někde by "zapomněl" nějakou tu minci na pultu při placení, zastavil se k poslechu cikánské skupiny...Zkrátka by žil! Ale tohle?!
"Caime, co se děje?", zeptal se strostlivě, přestože věděl, že se odpovědi nedočká. Nebo alespoň me uspokojivé odpovědi.
Odpovědí mu byl pouhý povzdech. Nic víc, nic míň. Jen vzduch vyražený z plic.
"Caime..."
Další povzdech. Co se s ním proboha děje? Tohle přece nemůže být pravda...Historie se nemůže opakovat. On svou stvořitelku nemůže přece potkat dvakrát za živo. Nebo snad ano?
"Je to možné. A potkám ji znovu. A tehdy zemře."
"Jestli chceš porazit svou stvořitelku, měl bys být mnohem silnější než jsi byl předtím. Ale to, co se tady válí přede mnou jako kus hadru a kouká jako třítýdenní kotě rozhodně není schopné Gail porazit. Vzpamatuj se, člověče."
S tím Murmur odešel a neopomněl řádně třísknout dveřmi.
Caim se chtěl vrátit ke své strnulosti, ale jeho pohled ulpěl v zrcadle. Zděsil se. To, co spatřil snad ani nebylo člověkem, natož bampirou. Oči ve vyzáblém obličeji,bělejším než stěna dominující tělu kost a kůže. Pokusil se rozvinout křídla...Šlo to těžce. Chtěl krev, potřeboval ji, musel se napít té sladce hořké tekutiny, toho elixíru života. Ale jak, když nemá pomalu ani sílu jít.Musí se nasytit alespoň krví lesní zvěře...Bez rozmyslu se rozlétl do lesů. Ani si neuvědomil, že jejich nové sídlo obklopuje tolik zeleně a kopců. Kdyby se podzemím vybudovaly chodby a v kopcích vyhloubily, třeba i malé, místnosti, vznikla by z toho letního sídla téměř pevnost. Náhle ucítil pach laně. Byla mladá a krev v jejích žilách byla zpěněna během a skoky. Jistě bude sladší než ta z tepen hříšníků.
Nemýlil se. Krev té laně opravdu chutnala sladčeji než cokoliv, co dosud poznal...Tedy...Vlastně vybavoval si jednu chuť, sladší než by si kdy mohl připustit.
O deset hodin později
"Kdes byl, blázne jeden. V tomhle stavu jsi mohl být snadnou kořistí."
Caim se rozesmál. Jeho přítel seděl v křesle u krbu a neviděl jeho proměnu.
"Murmure, mohl by ses, prosím, otočit?"
Murmur poslechl a ve stejný okamžik, kdy pohlédl na svého přítele se jeho oči rozšířily v nepopsatelném údivu. Caim se nejen vrátil do své původní podoby, ale jakýmsi zázrakem zesílil a z nevysvětlitelných důvodů obklopovala celé jeho tělo krvavě zlatá svatozář. Celá místnost pak náhle vypadala jako za poledního žáru, přestože si půlnoc již dávno oblékala své nečernější šaty bez hvězdých šperků a i přívěsku z měsíce zapověděla svit. Vše vypadalo ve svitu té podivné svatozáře jakoby odědo do zlatého rouna. Do rouna zkázy. To přece dovede jen krev nevinných! On se sand zbláznil Jestli okusil krev nevinného, pak je ztracen. On i jeho plán na zničení Abigail. To přece nemůže být pravda! Tohle ne!
"Caime? Cos to udělal?! Já přece říkal silnější než ona! Ne být jako ona!"
Odpovědí mu byl veselý a na bampiru až moc živý smích. Ve chvílích jako byla tato získávala Caimova tvář téměř chlapecké rysy a touha zabijet mu vymizela z očí. Když smích dozněl, stěny ho ještě několik okamžiků odrážely a ani Caimův hlas se nedal nazvat klidným a neutrálním.
"Murmure, já jsem nepil krev lidského bezvinného."
Tvář věrného přítele nyní přetékala emocemi. Především překvapení, radostí, ale i zmatkem. Copak je něco takového možné?
"Víš...Existuje dvojí nevinná krev. Obě mají stejné účinky, tedy do jisté míry."
"Jak to myslíš?"
Caim se pousmál. Opravdu jsou jistá tajemnství, která mají tu nejsladší chuť až po prozrazení.
"Myslím to tak, že sílu Olympanů můžeš získat dvěma způsoby. Tím prvním je to, co provedla Abigail. Je to ovšem trošičku nepraktické. Když vysátím krve z předem určeného počtu bezvinných, jsi prakticky nesmrtelný."
"Prakticky?"
"Ano. Má to takový malý háček. Řekněme, že Ty bys byl bampira. Stvořil bys několik svých...ehm...žáků? To asi není to pravé slovo, ale...Chápeš to, že?"
"Ééé...ehm...Ano."
"Nu a pokud by jeden z těch žáků ochutnal tvou krev, zemřel bys."
"To je opravdu divný způsob nesmrtelnosti."
"Pokud ovšem všechny své žáky zabiješ nebo přetáhneš na svou stranu nic ti nehrozí."
"A ten druhý způsob?"
"To jsem zhruba před hodinou udělal já. Stačí se ve velmi zuboženém stavu napít krve ušlechtilého zvířete. Je jich relativně dost, ale já si pamatuji pouze laň."
Oba se rozesmáli. Byl to hodně zvláštní pocit...Konečně mají možnost Abigail porazit a nemusí se snížit na její úroveň. Bylo to podivně osvobozující.
"Takže? Co nyní?", zeptal se Murmur.
Na tváři jeho přítele se objevil lišácký úsměv.
"Caime?"
"Žádné otázky a oblékej se. Jdeme do společnosti."
"P...P...Prosím?!"
"Jdeme do společnosti.", pronášel Caim s obzvláštným důrazem na každé slovo a úsměvem od ucha k uchu.
O hodinu později v domě pana Focalora
Kráčeli pomalým, důstojným krokem, hlavně proto, aby Murmur stačil Caimovi co nejpodrobněji a tím i pro okolí nejdůvěryhodněji vypovědět život pana Bloodstorma.
Caim se vším souhlasil, ovšem jen do okamžiku, kdy vešli do vstupní haly honosného síla. Jak bylo zvykem, přišli je uvítat hostitelé. Vedle postaršího pana Focalora stála ona. V šatech v barvě oblohy při zapadajícím slunci, s vlasy černějšími než havraní křídla, pletí bělejší než květ bílé lilie, očima zářivějšíma než dva křišťály a s úsměvem, který by i světce přiměl k hříchu. Opět voněla levandulí a, jak se přesvědčil při zdvořilostním polibku hřbetu ruky, chuť její kůže je stále stejně sladká. Pro tu chuť byl schopen přestat vnímat svět.
"Caime, co s tebou je?"
"To je ona..."
"Kdo?"
"Ráchel."
"Kdo je Ráchel?"
"Ráchel...Ráchel je jediným mým stvořencem."
"Cože?!"
"To ti to mám vysvětovat tady?"
"Jistě, kde jinde."
"Dobrá, ve zkratce. Do Ráchel jsem se zamiloval asi před sto lety, Abigail to zjistila a rozhodla se ji zabít. Tedy, přesněji napůl ji přeměnila. Ale jakmile napůl přeměněný nedostane krev, začne umírat. Ráchel byla téměř na pokraji smrti, když jsem k ní přišel. Má krev stačila na to, aby přežila, ale ne na to, aby uchovala její krásu a mládí. Proto se u ní děje něco jako reinkarnace...Stárne , umírá a znovu se rodí. Je to takový fénix mezi námi. "
"Tak proto jsi stál jako opařený stín, co právě prošel milimetrovou štěrbinou mezi domy."
"Murmure!"
Jeho přítel se však jen smál a poplácal ho po hlavě jako starého loveckého psa. O několik nepatrných okamžiků později ho postrčil k paní Ráchel a tím ho prakticky donutil k tanci.
Její hlas je stále opojnější než nejvzácnější a nejsladší víno. Byl opět ztracen. Při tanci z ní nebyl schopen spustit oči, jeho ústa nedokázala přestat pět ódy na její krásu a srdce nepřestávalo tepat jak zběsilé. Byl ztracen ve sladkém ráji, který byl ve skutečnosti předpeklím. A co ho nejvíce děsilo...On se ztratit chtěl.
"Caime? Stalo se něco? Přestože jsi mne zatím nepustil ke slovu, vidím na Tobě starosti. A ty vtipkováním neskryješ. Ne přede mnou. Doufám, že to víš, drahý."
Pohlédl na ní. V očích se jí zračila starostlivost a téměř mateřská láska...Nebo sand něco víc?
"Nic, co byste vy mohla změnit, paní."
"To bylo hodně chladné, Caime. To jsem si nezasloužila. Mám o tebe jen strach. Tím chladem mne opravdu odhánět nemusíš. Klidně odejdu sama."
Již se otáčela k odchodu. To ne. Nesmí odejít. Ona ne. Osud a jeho hloupý strach je oddělil už na moc dlouho a nyní se to musí změnit. Uchopil její jemnou, bledou dlaň a opět si ji k sobě přitáhl. Byla u něj blíže než by etiketa dovolovala, ale on už na to nedbal. Za několik málo hodin ho čeká boj s jejich společnou stvořitelkou a pokud má jít bojovat, tak s čistým srdcem. A to nebude mít, dokud jí neřekne celou pravdu. Dnes v noci se to dozví.
"Ráchel, počkej, prosím. Nechi tě od sebe odhánět, ale...Nechci riskovat, že ti Abigail opět ublíží."
"Nemá nad mnou žádnou moc. Jsem již to samé, co ona. Jsem bampira. Ikdyž jen z části."
"Může tě pořád zabít. A to nechci dopustit."
"Proč? Vždyť jsem Ti jen vzduchem, jen prachem, nicotou. Ničím jiným."
Caim jen sklopil oči. Jak si tohle mohla myslet?
"Ráchel? Co když jsi pro mne vším?"
Její výraz...tak sladce zmatený vykouzlil v jejích očích jiskérky překvapení. Hned na to se však znovu objevil ledový chlad v očích a snad i v srdci. Vypadalo to však spíše jako chlad, kterým chce zahnat sebe samu z míst, kde asi být nechtěla.
"Caime, prosím...Neutahuj si ze mne. Je mi jasné, že mne považuješ za nerozumné dítě, ale, prosím, nechovej se ke mě tak. Není to nejpříjemnější."
"Jak si přeješ..."
Po těch slovech odešla jako pyšná labuť mezi kachnami. Jeho srdce cítilo, že odchází něco z jeho minulosti, co mělo být jeho budoucností. Rychlou a snad i trochu ustrašenou chůzí se vrátil zpět k Murmurovi. Tedy, přesněji k místu, kde Murmur ještě před několika hodinami stál. Na místě jen hořela písmena Murmurova vzkazu viditelná pouze jemu.
Byla tu. Šel jsem za ní. Ty se drž zpátky. M.
To určitě. Držet se zpět. Nikdy. Tenhle boj nevzdá. I když už světlo slábne a duše vzdává se naděje a srdce odmítá bít, on to nevzdá. Už přes dvěstě let ji pronásleduje za utrpení, jež způsobila, za jizvy v duši, jež se nikdy nezhojí a za krev, která nikdy neměla téct.
Rychle opustil veselou a silně podnapilou společnost a za několik okamžiků letěl náručí noci, jež se pozvolna měnila v ráno do míst, do kterých ho vedl instinkt a touha po krvi.
Ne však obyčejné krvi. Tahle krev bude sladká a hřejivá. Vychutná si každou kapku, kterou mu bude dovoleno pozřít. Nevěděl, jak to udělá. Ale co udělá, to věděl moc dobře. Ale nevěděl, kdo ho provází.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Co zde chcete číst?

Povídky 78.8% (26)
Hudba 18.2% (6)
Filmy 3% (1)

Komentáře

1 Tom Tom | Web | 25. srpna 2013 v 21:49 | Reagovat

Do tejto časti som sa úplne začítal...Teším sa na pokračovanie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama