Srpen 2013

Nářek upíra, Část osmá: Setkání s minulou...láskou? Snad...

23. srpna 2013 v 20:45 | Werewolfin |  Povídky
O několik dní později, jež Caim strávil bezduchým sezením v okenim rámu a necháváním dýce okusit svou krev. Nikdo o tom však nevěděl. Rána se vždy okamžitě zacelila a po prolité krvi nebylo ani památky.Murmur se soustředil na zmizení pana Trompera a paní Imoggen po napsání dopisu odjela za svou dcerou.
Slunce si znovu prorazilo cestu skrze mraky a ozářilo svět a tváře lidí. Caimovu tvář nevýjimaje. Tohle byl jediný okamžik dne, kdy se ze strnulé sochy stala opět živá bytost toužící po kapce slunce. Poté se však vždy vracel do strnulosti, která až naháněla hrůzu. Již nepůsobil jako bampira. A již nepůsobil ani jako člověk. Murmur, jehož už téměř zachvátila nepředstavitelná úzkost o svého pána, jednoho z oněch dnů vstoupil do jednoho ze slunných koutů prázdného pokoje jejich nového sídla. Jindy by se Caim pokoušel najít tajné chodby a schodiště a pokoušel by se dům zabezpečit před útoky. Dotvořoval by interiéry pomocí kouzel a vychutnával si pochůzky po krámcích a řemeslných dílnách. Občas by se na někoho usmál, někde by "zapomněl" nějakou tu minci na pultu při placení, zastavil se k poslechu cikánské skupiny...Zkrátka by žil! Ale tohle?!
"Caime, co se děje?", zeptal se strostlivě, přestože věděl, že se odpovědi nedočká. Nebo alespoň me uspokojivé odpovědi.
Odpovědí mu byl pouhý povzdech. Nic víc, nic míň. Jen vzduch vyražený z plic.
"Caime..."
Další povzdech. Co se s ním proboha děje? Tohle přece nemůže být pravda...Historie se nemůže opakovat. On svou stvořitelku nemůže přece potkat dvakrát za živo. Nebo snad ano?
"Je to možné. A potkám ji znovu. A tehdy zemře."
"Jestli chceš porazit svou stvořitelku, měl bys být mnohem silnější než jsi byl předtím. Ale to, co se tady válí přede mnou jako kus hadru a kouká jako třítýdenní kotě rozhodně není schopné Gail porazit. Vzpamatuj se, člověče."
S tím Murmur odešel a neopomněl řádně třísknout dveřmi.
Caim se chtěl vrátit ke své strnulosti, ale jeho pohled ulpěl v zrcadle. Zděsil se. To, co spatřil snad ani nebylo člověkem, natož bampirou. Oči ve vyzáblém obličeji,bělejším než stěna dominující tělu kost a kůže. Pokusil se rozvinout křídla...Šlo to těžce. Chtěl krev, potřeboval ji, musel se napít té sladce hořké tekutiny, toho elixíru života. Ale jak, když nemá pomalu ani sílu jít.Musí se nasytit alespoň krví lesní zvěře...Bez rozmyslu se rozlétl do lesů. Ani si neuvědomil, že jejich nové sídlo obklopuje tolik zeleně a kopců. Kdyby se podzemím vybudovaly chodby a v kopcích vyhloubily, třeba i malé, místnosti, vznikla by z toho letního sídla téměř pevnost. Náhle ucítil pach laně. Byla mladá a krev v jejích žilách byla zpěněna během a skoky. Jistě bude sladší než ta z tepen hříšníků.
Nemýlil se. Krev té laně opravdu chutnala sladčeji než cokoliv, co dosud poznal...Tedy...Vlastně vybavoval si jednu chuť, sladší než by si kdy mohl připustit.
O deset hodin později
"Kdes byl, blázne jeden. V tomhle stavu jsi mohl být snadnou kořistí."
Caim se rozesmál. Jeho přítel seděl v křesle u krbu a neviděl jeho proměnu.
"Murmure, mohl by ses, prosím, otočit?"
Murmur poslechl a ve stejný okamžik, kdy pohlédl na svého přítele se jeho oči rozšířily v nepopsatelném údivu. Caim se nejen vrátil do své původní podoby, ale jakýmsi zázrakem zesílil a z nevysvětlitelných důvodů obklopovala celé jeho tělo krvavě zlatá svatozář. Celá místnost pak náhle vypadala jako za poledního žáru, přestože si půlnoc již dávno oblékala své nečernější šaty bez hvězdých šperků a i přívěsku z měsíce zapověděla svit. Vše vypadalo ve svitu té podivné svatozáře jakoby odědo do zlatého rouna. Do rouna zkázy. To přece dovede jen krev nevinných! On se sand zbláznil Jestli okusil krev nevinného, pak je ztracen. On i jeho plán na zničení Abigail. To přece nemůže být pravda! Tohle ne!
"Caime? Cos to udělal?! Já přece říkal silnější než ona! Ne být jako ona!"
Odpovědí mu byl veselý a na bampiru až moc živý smích. Ve chvílích jako byla tato získávala Caimova tvář téměř chlapecké rysy a touha zabijet mu vymizela z očí. Když smích dozněl, stěny ho ještě několik okamžiků odrážely a ani Caimův hlas se nedal nazvat klidným a neutrálním.
"Murmure, já jsem nepil krev lidského bezvinného."
Tvář věrného přítele nyní přetékala emocemi. Především překvapení, radostí, ale i zmatkem. Copak je něco takového možné?
"Víš...Existuje dvojí nevinná krev. Obě mají stejné účinky, tedy do jisté míry."
"Jak to myslíš?"
Caim se pousmál. Opravdu jsou jistá tajemnství, která mají tu nejsladší chuť až po prozrazení.
"Myslím to tak, že sílu Olympanů můžeš získat dvěma způsoby. Tím prvním je to, co provedla Abigail. Je to ovšem trošičku nepraktické. Když vysátím krve z předem určeného počtu bezvinných, jsi prakticky nesmrtelný."
"Prakticky?"
"Ano. Má to takový malý háček. Řekněme, že Ty bys byl bampira. Stvořil bys několik svých...ehm...žáků? To asi není to pravé slovo, ale...Chápeš to, že?"
"Ééé...ehm...Ano."
"Nu a pokud by jeden z těch žáků ochutnal tvou krev, zemřel bys."
"To je opravdu divný způsob nesmrtelnosti."
"Pokud ovšem všechny své žáky zabiješ nebo přetáhneš na svou stranu nic ti nehrozí."
"A ten druhý způsob?"
"To jsem zhruba před hodinou udělal já. Stačí se ve velmi zuboženém stavu napít krve ušlechtilého zvířete. Je jich relativně dost, ale já si pamatuji pouze laň."
Oba se rozesmáli. Byl to hodně zvláštní pocit...Konečně mají možnost Abigail porazit a nemusí se snížit na její úroveň. Bylo to podivně osvobozující.
"Takže? Co nyní?", zeptal se Murmur.
Na tváři jeho přítele se objevil lišácký úsměv.
"Caime?"
"Žádné otázky a oblékej se. Jdeme do společnosti."
"P...P...Prosím?!"
"Jdeme do společnosti.", pronášel Caim s obzvláštným důrazem na každé slovo a úsměvem od ucha k uchu.
O hodinu později v domě pana Focalora
Kráčeli pomalým, důstojným krokem, hlavně proto, aby Murmur stačil Caimovi co nejpodrobněji a tím i pro okolí nejdůvěryhodněji vypovědět život pana Bloodstorma.
Caim se vším souhlasil, ovšem jen do okamžiku, kdy vešli do vstupní haly honosného síla. Jak bylo zvykem, přišli je uvítat hostitelé. Vedle postaršího pana Focalora stála ona. V šatech v barvě oblohy při zapadajícím slunci, s vlasy černějšími než havraní křídla, pletí bělejší než květ bílé lilie, očima zářivějšíma než dva křišťály a s úsměvem, který by i světce přiměl k hříchu. Opět voněla levandulí a, jak se přesvědčil při zdvořilostním polibku hřbetu ruky, chuť její kůže je stále stejně sladká. Pro tu chuť byl schopen přestat vnímat svět.
"Caime, co s tebou je?"
"To je ona..."
"Kdo?"
"Ráchel."
"Kdo je Ráchel?"
"Ráchel...Ráchel je jediným mým stvořencem."
"Cože?!"
"To ti to mám vysvětovat tady?"
"Jistě, kde jinde."
"Dobrá, ve zkratce. Do Ráchel jsem se zamiloval asi před sto lety, Abigail to zjistila a rozhodla se ji zabít. Tedy, přesněji napůl ji přeměnila. Ale jakmile napůl přeměněný nedostane krev, začne umírat. Ráchel byla téměř na pokraji smrti, když jsem k ní přišel. Má krev stačila na to, aby přežila, ale ne na to, aby uchovala její krásu a mládí. Proto se u ní děje něco jako reinkarnace...Stárne , umírá a znovu se rodí. Je to takový fénix mezi námi. "
"Tak proto jsi stál jako opařený stín, co právě prošel milimetrovou štěrbinou mezi domy."
"Murmure!"
Jeho přítel se však jen smál a poplácal ho po hlavě jako starého loveckého psa. O několik nepatrných okamžiků později ho postrčil k paní Ráchel a tím ho prakticky donutil k tanci.
Její hlas je stále opojnější než nejvzácnější a nejsladší víno. Byl opět ztracen. Při tanci z ní nebyl schopen spustit oči, jeho ústa nedokázala přestat pět ódy na její krásu a srdce nepřestávalo tepat jak zběsilé. Byl ztracen ve sladkém ráji, který byl ve skutečnosti předpeklím. A co ho nejvíce děsilo...On se ztratit chtěl.
"Caime? Stalo se něco? Přestože jsi mne zatím nepustil ke slovu, vidím na Tobě starosti. A ty vtipkováním neskryješ. Ne přede mnou. Doufám, že to víš, drahý."
Pohlédl na ní. V očích se jí zračila starostlivost a téměř mateřská láska...Nebo sand něco víc?
"Nic, co byste vy mohla změnit, paní."
"To bylo hodně chladné, Caime. To jsem si nezasloužila. Mám o tebe jen strach. Tím chladem mne opravdu odhánět nemusíš. Klidně odejdu sama."
Již se otáčela k odchodu. To ne. Nesmí odejít. Ona ne. Osud a jeho hloupý strach je oddělil už na moc dlouho a nyní se to musí změnit. Uchopil její jemnou, bledou dlaň a opět si ji k sobě přitáhl. Byla u něj blíže než by etiketa dovolovala, ale on už na to nedbal. Za několik málo hodin ho čeká boj s jejich společnou stvořitelkou a pokud má jít bojovat, tak s čistým srdcem. A to nebude mít, dokud jí neřekne celou pravdu. Dnes v noci se to dozví.
"Ráchel, počkej, prosím. Nechi tě od sebe odhánět, ale...Nechci riskovat, že ti Abigail opět ublíží."
"Nemá nad mnou žádnou moc. Jsem již to samé, co ona. Jsem bampira. Ikdyž jen z části."
"Může tě pořád zabít. A to nechci dopustit."
"Proč? Vždyť jsem Ti jen vzduchem, jen prachem, nicotou. Ničím jiným."
Caim jen sklopil oči. Jak si tohle mohla myslet?
"Ráchel? Co když jsi pro mne vším?"
Její výraz...tak sladce zmatený vykouzlil v jejích očích jiskérky překvapení. Hned na to se však znovu objevil ledový chlad v očích a snad i v srdci. Vypadalo to však spíše jako chlad, kterým chce zahnat sebe samu z míst, kde asi být nechtěla.
"Caime, prosím...Neutahuj si ze mne. Je mi jasné, že mne považuješ za nerozumné dítě, ale, prosím, nechovej se ke mě tak. Není to nejpříjemnější."
"Jak si přeješ..."
Po těch slovech odešla jako pyšná labuť mezi kachnami. Jeho srdce cítilo, že odchází něco z jeho minulosti, co mělo být jeho budoucností. Rychlou a snad i trochu ustrašenou chůzí se vrátil zpět k Murmurovi. Tedy, přesněji k místu, kde Murmur ještě před několika hodinami stál. Na místě jen hořela písmena Murmurova vzkazu viditelná pouze jemu.
Byla tu. Šel jsem za ní. Ty se drž zpátky. M.
To určitě. Držet se zpět. Nikdy. Tenhle boj nevzdá. I když už světlo slábne a duše vzdává se naděje a srdce odmítá bít, on to nevzdá. Už přes dvěstě let ji pronásleduje za utrpení, jež způsobila, za jizvy v duši, jež se nikdy nezhojí a za krev, která nikdy neměla téct.
Rychle opustil veselou a silně podnapilou společnost a za několik okamžiků letěl náručí noci, jež se pozvolna měnila v ráno do míst, do kterých ho vedl instinkt a touha po krvi.
Ne však obyčejné krvi. Tahle krev bude sladká a hřejivá. Vychutná si každou kapku, kterou mu bude dovoleno pozřít. Nevěděl, jak to udělá. Ale co udělá, to věděl moc dobře. Ale nevěděl, kdo ho provází.

Nářek upíra, Část sedmá: Stvořitelka.

12. srpna 2013 v 17:59 | Werewolfin |  Povídky
Vítr si tvrdě a nemilosrdně pohrával s každým stéblem a lístkem, s každou větévkou, s každým zrnéčkem prachu a úlomkem kaménku. Tak nemilosrdně, že i ti největší tyrani a bezcitníci by se třásli před jeho brutalitou. Pocítili by, tak jako každý, lítost. Lítost a možná snad i touhu pomoci. Každý, každičký chtěl by zachránit alespoň část toho všeho ze spárů, jenž neznají slitování. Každý by chtěl být spasitelem a tak si vysloužit spasení pro svou duši hříšnou. Každý, každičký. Každý z těch hříšníků. Každý.
Jen ne ona. Ona ne. Ona jen stojí na terase svého domu, který byl jako ona. Snad i to bylo důvodem jejího spokojeného výrazu. Dům byl jako ona. Chladné a kruté uvnitř. Chladné, tvrdé a snad i vypočítavé jako jádro jeho současné paní. Avšak navenek to bylo sídlo hodné srovnání s královským palácem, hřejivým jak mateřská náruč a něžné jako okvětní plátek lilie. Vše vypadalo dokonale. Dokonale jako její převleky. Nemusela by bydlet tak luxusně, avšak za tisíciletí a nějaká staletí se přesvědčila, že čím větší a luxusnější je její sídlo, tím snáze ukryje svou duši. Nepatrný, rudý obláček spojený s krví, uzavřený v malé lahvičce, kterou tak dlouho a obezřetně střežila. Při vzpomínce na tu lahvičku se ještě více pousmála. Naplňovalo ji štěstí. Štěstí z naplnění podmínky tohoto rituálu. Přesně 9 272 nejnevinnějších, což jest čerstvě narozených dětí, z aristokratických rodin, 9 272 žen těsně po porodu a 9 272 církevních hodnostářů. Celkem 27 819 obětí. Byla to moc dlouhá cesta. Ale přinesla své ovoce. Je nesmrtelná. Tedy téměř nesmrtelná. Pokud někdo neokusí...NE! Ne to se nestane. Koho by taková pošetilost napadla?
Ona znala jen jednoho, kdo o té slabině věděl. A ten bude již brzo v jejích řadách. A pak jí již nic nehrozí.
S úlevou nechala svou tvář bičovat větrem a taktéž dovolila větru rozcuchat její uhlově černé vlasy. Byla spokojená.
Poznenáhlu se za ní ozvalo skřípání dveří. Na terasu se vbelhal její hrbáč Smiske.
" Má paní, mám pro vás jakousi zprávu."
"Jakousi zprávu? Co to znamená?", ozval si lehce znepokojený, avšak stále si sebou jistý hlas.
"Jak asi víte, pan Caim má již jen dva dny."
V odpověď mu prolétly dvě dýky těsně okolo uší a pod každým zanechaly purpurovou rýhu. Poté se s dutým zvukem zabodly velmi hluboko do rámu dveří.
"Já jeho čas znám. Nemusíš mi to připomínat." Její hlas byl opět klidý, vyrovnaný a ledově chladný. A zdálo by se, že měnil krystalky obsažené ve vzduchu v kusy ledu, když znovu zněl.
"Ale také vím, že neodolá. Že svá ústa smočí v krvi nejnevinnějšího a pak bude můj. Navždy. To je jeho osud a to nezmění nikdo a nic."
"Ale vaše smrt ano ..."
Vzduch prořízl poprvé za existenci tohoto sídla ženský smích. Avšak byl to smích, jenž nosil smrt a otvíral dveře neštěstí.
"Hlupáku! Já jsem nesmrtelná!"
"Jistě .... Tedy pokud..."
"Já vím! Ale to se nestane! Nestane!" Hrbáč i jeho stín postřehli v hlase téhle na první pohled nebojácné a arogantní ženy záchvev strachu. Smiske se snad potisící zapřísáhl, že svou paní ochrání před každým zlem a stín...Ten s úsměvem zmizel. Něco tu však po sobě zanechal.
Ostrý, do kůže pronikající chlad, který i paní tohohle sídla, kde slunce nezasvitlo, prohlodal díru všemi opevněními a zabodl se hluboko do srdce. Poprvé se snad doopravdy začala bát. Poprvé důkladně prohlédla každý kout své ložnice a poprvé se bála usnout. Chtěla zjistit, kdo ji ohrožuje. Ale copak lze odhalit stín?
Caim seděl klidně na okně jakéhosi domu, broukal si ukolébavku z dětství a klátil spokojeně nohama. Na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Křídla se třepotala ve větru. Prsty v černých kožených rukavicích si pohrávaly s jednou z dýk, která ještě před několika okamžiky byla součástí bytelného rámu dveí. Usmíval se, i když věděl, že Murmur si neodpustí přednášku o nebezpečnosti a bezúčelnosti jeho konání.
Tedy, tak by to bylo, kdyby mu neřekl o tom, co se dozvěděl. Bohužel si to však bude muset vyslechnout. Neví toho dost na to, aby svého přítele přesvědčil a navíc, tohle chtěl dokončit sám.
Konečně vše zapadá do sebe. Její slova, které si dokáže ještě vybavit. To, co mu prozradily knihy. To, co mu řekly vzpomínky těch, jež poslal na druhý břeh. Už znal její slabinu. Věděl, jak ji může zabít. Mohl to udělat již ten večer. Mohl to ukončit. Byl tak proklatě blízko. Tak blízko, že cítil její dech, její vůni i její tep.Stačil by jeden jediný pohyb ruky, jedno jediné škrábnutí a mohl by ji zabít. Stačí, aby pozřel jednu jedinou kapku její krve a byl by opět o krok blíže své smrti. Ale nedokázal ji jen tak pořezat. Jen tak jí ublížit. Nešlo to.
Měl z toho však podivnou radost. Na jednu stranu si spílal do zbabělců a neschopníků, na druhé však byl rád. Byl rád, že není na úrovni jako ona. Že ještě nespadl tak nízko jako je ona.
Znovu se vrátil v myšlenkách do její komnaty. Šedomodré stěny, přerušované bílými pásy. Světle hnědá dřevěná podlaha doplněna koberci světle béžové barvy. Dřevěné židle s modrým polstrováním, zlatě rámované zrcadlo, stolky...Vypadalo to tam jako v pokojíčku maličké dívenky, pro níž je největším potešením si hrát s panenkami. Nic nenapovídalo tomu, že by byla schopná zabíjet. Že by mohla mít potěšení ze smrti druhých. Z jejich utrpení.
Nic nenaznačovalo, že by tahle drobná, křehká žena s uhlově černými vlasy a oči barvy jehličí vsazené do trojúhelníkovitého obličeje dokázala zničit tolik životů pro údajnou nesmrtelnost.
Ona se snad opravdu zbláznila. Ale...Opravdu se nezměnila. Tvář je stále půvabná, leckdo okouzlen. Její půvab zbaví ji vždy i nejpevnějších pout...Však má někdo právo nad ní vynést soud?

Samozřejmě že má! Má na to právo! Ona zemře a on se velmi rád stane jejím katem. Zemře tím, co jí mělo chránit. Zemře ještě do dalšího úplňku. A její krev si vychutná tak jako ničí. Každou kapičku, která projde hrdlem bude považovat za nektar a ambrózii.
V okamžik, kdy se mu ta myšlenka prohnala hlavou, projela jeho rukou dýka, ostrá jako břit a dovolila tak z žil prýštit Tepesovskou krev. Krev, kterou tolikrát proklel a kterou právě nyní ozářilo slunce.
Caim, který se slunci stranil z hloupé víry, že by mu mohlo ublížit, ale moc si pamatovat, jak jsou doteky slunce příjemné. Neodolal a vystavil svou kůži těm hladivým a něžným dotekům. Viděl jak jeho kůže průsvitní a jak se mu tělem rozlévá teplo. Poprvé po tak dlouhé době se mu v mysli odehrávaly ty nejpříjemnější vzpomínky.
Celým tělem mu procházelo to nádherné příjemné teplo. Poprvé po tak dlouhé době byla minulost příjemná.
Dnes si dopřeje tu rozkoš...

Blind Fool Love

7. srpna 2013 v 13:54 | Werewolfin |  Others
Omlouvám se,ale horko je na můj mozek morem a proto pouze trocha hudby.
1. Il Pinto
2. Vampiro
3.Saranno Giorni

Nářek upíra: Část šestá, Vzpomínky

6. srpna 2013 v 17:30 | Werewolfin |  Povídky
Těžké bukové dveře se za ním zavřely. Potichu vyšel po schodech do věže a poté prošel tajným vchodem skříně a rychle ze sebe shodil převlek i oblečení ze včerejší noci, které bylo stále ještě potřísněno krví. Opřel se o kamennou zeď, zaklonil hlavu a zavřel oči. Jedna z postav, které seděly v křeslech před mírně plápolajícím ohněm, se k němu otočila s tázavým pohledem. On však nic nevnímal. To, co chtěl vnímat a cítit, to nepřicházelo.
"Mute?", ozval se ztrápeně.
"Ano, příteli?"
"Ta zeď …Jaká je?"
Náhodného pozorovatele by to možná zarazilo, ale od jistého dne Caim nebyl schopen cítit nic, co by přišlo do kontaktu s jeho tělem. Tedy, přesněji, každým dnem cítil méně a méně.
"Ta zeď?"
"Ano. Ta zed´.... Jaká je?"
Mute se na svého přítele zahleděl starostlivým pohledem. Jak ho tohle napadlo? Co ho posedlo?
"Je chladná.", přesto odpověděl.
Caimovu tvář zkřivil prapodivný úšklebek. Na malý okamžik to vypadalo, že se vtiskne do stěny. Poté se ozval ostrý, nepříjemný a duši hlodající výbuch smíchu. Smál se velmi dlouho. Poté se zapřel o svá kolena a nechal si vlasy zastínit rozhled.
"Ne, ne, Murmure.", zašeptal ještě se záchvěvy smíchu.
Než Murmur stačil cokoliv řícti, Caim pokračoval.
"Chlad je i ve mne. Je ze mne cítit. A přesto nejsem zdí. Chci toho tolik?"
Murmur zaváhal. Jak to....?
V tu chvíli se ozval nový závan smíchu. Když dozněl i ten, následovalo zavrtění hlavou.
"Zapomeň na to. Nic jsem neřekl. Ohledně Avareovy rodiny, budou si myslet, že to byla nešťastná náhoda. Oni i všichni, kdo do toho domu přijdou do toho domu."
Murmur se pokoušel něco říci, avšak druhá postava, jenž patřila paní Imoggen, je svým hlasem přerušila.
" Výborně. Ale co nyní s Tromperem? Má už moc pošramocenou pověst. Nemůže tu už déle strašit."
Znovu se opřel o údajně chladnou zed´. Na tom bylo více než hodně pravdy. Tromper je už moc zainteresovaný do všech možných problémů a pokud by se oň začaly jisté orgány zajímat trochu více, brzo by zjistily, jak fiktivní to vše je. Jak je Tromper průhledný. Průhlednější než jeho kůže na slunci. Co kdyby se znovu podíval jak jeho kůže vypadá na pod slunečními paprsky? Třeba by něco cítil. A třeba by si něco vybavil. Něco z citů, které měl již dávno zapomenout.
"Paní Imoggen, Murmure, prosím, připravte vše pro prodej tohoto domu."
Murmurova tvář se zkřivila zděšením. CO ho to popadlo? Copak už zapomněl, kolik práce jim oboum dalo tenhle dům zabezpečit proti kdejakým potvorám, kolik práce jim dalo vytvořit Tromperovu pověst?
"Caime, co máš v plánu?"
Znovu ten úsměv. Nebyl vidět, ale cítit byl. Vzduchem se rozlévalo podivné teplo. Nehřálo, ale dusilo. A hlas, který se v zápětí ozval, byl jemu pravý protiklad. Mrazil.
" Co? Chci ukázat světu svou pravou tvář. Tedy...Částečně."
Po tomto prohlášení, které přinutilo Murmura se na několik hodin odeberat do jícnu sopky, aby byl schopen vůbec jakkoliv fungovat a paní Imoggen, jindy zapřísáhlou abstinentku, přimělo vypít několik sklenic jednoho z nejtvrdších alkoholů, jenž bylo možno v celém domě k nalezení, se Caim rozběhl k otevřenému věžnímu oknu a znovu se nechal přitahovat zemí, jen aby mohl do třepnutí můrčího křídla zase vzlétnout do oblak a pocítit lehkost. Tedy...Kdyby byl schopen cítit.
Letěl dlouho a ani nevnímal směr a cíl ho už vůbec nezajímal. Náhle se usadil na jedné ze skal, zapřel se o svá křídla a pozoroval nebe. Luna právě dokončovala svou každoměsíční pouť úplňkem a celá obloha tak vypadala jakoby byla okem milenky po vášnivé noci. To vše okolo vypadalo jinak. Snad únava z velmi dlouhého letu nebo jen ten vzduch ho donutily se pohodlněji položit na svá křídla a ponořit se do vzpomínek. Do doby, kdy byl jako ostatní. Kdy byl smrtelný.
Vzpomínal na tu noc. Pamatoval si teplo toho večera. Pamatoval si opojnou vůni levandule z polí, které jeho rodný statek obklopovaly. A pamatoval si i ty rány. Pamatoval si bolest i ponížení, kterou cítil. Pamatoval si také potřebu běžet nebo ublížit. Věděl, že může jen běžet. Běžel, běžel, běžel. Do vyčerpání. Do konce dechu. Do bolesti svalů. Doběhl k jednomu osamělmu stromu uprostřed polí. Bylo to jeho milované osamnělé místo. Místo, kde byl sám sebou. Dnes tam však nebyl sám. U stromu stála nádherná černovlasá žena v purpurových šatech. Znovu viděl její krásný a svůdný úsměv. Nevybavoval si již její slova. Za to si naprosto přesně vybyvoval vůni jejích vlasů, její měkké a poddajné tělo. A také si vybavoval její ostré špičáky na svém krku, bolest po skousnutí, ten zvláštní pocit, když jeho krev proudila do jejích úst, její spokojené vrnění.
Jediná slova, které si pamatoval bylo její oznámení, kdy se znovu setkají. Za třikrát sto let.
Ještě mu nějaký čas zbývá.

Nářek upíra: Část pátá, U mrtvého

3. srpna 2013 v 19:19 | Werewolfin |  Povídky
Povoz zastavil před domem pana Avarea a pan Tromper se pomaličku, nutno přiznat, velmi nemotorně vysoukal a klopýtavým krokem se vydal přes kamenitou cestu k vstupním dveřím. Přestože se snažil vypadat nezaujatě a silně znuděně, nedokázal se nekochat tou neskonale svůdnou vůní bílých pouštních růží. Květin, které mu tak moc připomínaly minulost. Kdykoliv chtěl získat přízeň nějaké dívenky, otevřely mu právě názvem příbuzné této něžné, leč nebezpečné květiny cestu do jejích srdcí a upřímně i…DOST! Tohle do jeho hlavy, tím méně do hlavy tak komisního člověka jakým byl, či jakým měl být Tromper. Náhle ho něco napadlo a vyřízl dva štěpy jedné z těch impozantních květin.
Paní Moria, Avareova manželka, a popravě velmi milá a laskavá ženy, jež snad ani nemohla s tím netvorem mít něco společného, ho jako pana Trompera uvedla do ložnice, kde se onen čin stal.
"Byl zde již lékař?", zeptal se ještě ve dveřích pokoje.
"Ano, ano, ale zatím nic nezjistil."
"Byla byste tak laskavá a dovolila se mi na tělo mého dávného přítele ještě naposledy podívat?"
"Ach, jistě. Prosím…" Okamžitě poté ona i synové odešli do vedlejšího pokoje. Caim rychle vsunul ty dva štěpy s tenkou vrstvičkou bílého povlaku do ran na Avareově krku, jež nepatrně prodloužil na kočičí škrábance a pod lůžko zhmotnil bílou pouštní růži s dvěmi štěpy těsně vedle sebe a několik okvětních plátků nechal pohodit se k dolnímu lemu deky a znovu do ložnice pozval paní Moriu a její syny a oznámil jim své "poznatky", které lékař "přehlédl".
Vypadalo to tak slibně! Možná se mu i tento jeho útok podaří skrýt… Znenadání se ozval mladší z Morianiných synů.
"Pane! Nemyslím si, že to byla nešťastná náhoda."
"Drahý Jeane-José, co jiného by to bylo?"
"Můžete mi to tedy vysvětlit!" Caim s radostí zpozoroval drzý podtón v mladíkově hlase. Ten náznak vzdoru a španělského temperamentu, který zdědil po matce, a který bylo u něj možno spatřiti milionkrát častěji než u jeho staršího bratra či u matky.
"José! To bylo nevychované! Okamžitě se panu Tromperovi omluv! Přišel vyjádřit svou účast nad smrtí vašeho otce a mého manžela a ty se k němu chováš jako by snad on byl vrah!"
"Ach ne, Morian, drahá, omluva není vůbec nutná. Ten chlapec je jen příliš rozhořčen smrtí svého otce a jeho temperamntní mládí mu nedovoluje truchlit tak, jak předpisy naší doby nakazují. To však není důvodem k omluvě. Chcete-li znát mou verzi toho, co se tu noc stalo…."
"Ano, to bychom opravdu chtěli." Caim opravdu musel napnout síly svého sebeovládání na naprosté maximum, aby nedal najevo své nadšení nad mladíkovou odvahou a prostořekostí.
"Nuže tedy, vašim zahradníkům se jakýmsi zázrakem vypěstovat adénium. A pokud vím váš manžel se těmto květinám velmi obdivoval. Stejnou úctu však choval i ke kočkám. Jak vidíte na jeho krku, ten večer si nějaké z nich zatla drápy hlouběji než je slušné. Pokud je pravdou to, co jsem vyslechl od služebnictva, odnášel si ten večer do této komnaty mističku se štěpy. Myslím, že se mu dva z nich zachytily v kapesníku, a když si Jean chtěl otřít pot z krku, tyto dva štěpy se zachytily v ranách. Na štěpech adénia se usazuje jistý bílý povlak, který může být velmi jedovatý. Obávám se, že se tento povlak dostal do krevního oběhu, způsobil křeče a následnou smrt."
Nikdo z nich nepostřehl, naštěstí, že během těch vět jeho oči téměř zčernaly a jeho hlas nabyl podivné melodie. Jakmile však dořekl to, co chtěl, vše se vrátilo do normálu. Ještě rychle pomyslet na kouzlo, které by přimělo každého, kdo vstoupí do tohoto pokoje, uvěřil téhle pohádce. Každý.

Pak jen rychlé rozloučení se všemi a odchod. Tohle je naštěstí snad uzavřeno.

Nářek upíra: Část čtvrtá, Odhalení, druhý díl

2. srpna 2013 v 19:30 | Werewolfin |  Povídky
Křiklavě červené stěny v ložnici královského správce Avarea se pomalu zalévaly sluncem, jehož paprsky v právě tomto okamžiku osvětlily nehybně ležící tělo na krvavě rudých pokrývkách. Tento den se však na nich skvěla i skutečná krev, všude okolo těla. Jeho nohy čněly v nepřirozeném úhlu, jedna ruka křečovitě svírala pokrývku, druhá se snažila zakrýt ránu a zastavit krvácení, ústa připravena k výkřiku, jež již nestihl vyjít, oči vypoulené a tvář více než mrtvolně bledá. Vše však vypadalo zcela stejně jako tu osudnou noc. Truhla v nohou postele byla jemně pootevřená, na stole před onou truhlou se skvěla sklenice vína a džbán v němž chyběla právě ta sklenice a jeden doušek. Nebesa u postele byly jemně poodtaženy, jak se Jean Avaere chystal ulehnout. A hle! Něco se přec ještě liší. V ústech mrtvého je jakási obálka. Obálka z obyčejného pergamenu, potřísněná krví a zapečetěná krvavě rudou pečetí. Ústa jsou tedy vlastně jakýmsi stojanem pro ten dopis. Kdo však by mohl něco takového udělat? Takovou a mnoho dalších otázek si položí mnoho mužu a žen, až ta smrt vypluje na povrch. Zatím však ještě všichni spí a ti, co již bdí do této komnaty přístup nemají.
Mezitím v Caimově domě
"Pane?!", vyjekla paní Imoggen, "Jste to vy?"
Caim, dosud otřesený ze selhání jeho kouzla, se pomalu otočil ke své hospodyni. Asi by měla znát pravdu. Nuže…V tu chvíli však promluvil Mute.
"Nu, co se tak divíte, paní Imoggen. Náš pán má patrně na svůj věk moc bujné a zdravé kadeře a nechtěl, aby se mu kvůli takové maličkosti lidé rýpali v domácnosti. Stačila lady Dissipé…"
Přestože si uvědomoval, že to jeho přítel myslí dobře, zarazil ho pohybem ruky a otočil se k té dobré ženě.
"Paní Imoggen, víte kdo jsem?"
"J…Ji…Jistě, pane."
"A byla byste,prosím, tak laskavá a prozradila mi to?", požádal Caim již svým hlasem, který nyní zněl jakoby uspával malé dítě tou nejněžnější ukolébavkou.
"Jste pan Tromper, hrabě z…."
"To já ale nemyslím, paní Immogen a vy to moc dobře víte. Nyní mi, prosím, znovu řekněte, kdo jsem."
"Myslíte to, že jste vampiro?"
Zatímco Murmur jen vyvalil oči, Caim uchopil ruku paní Imoggen a jemně políbil hřbet její ruky, jež mu tak připomínala dětství.
"Ano, přesně to myslím, pani Imoggen. Jak dlouho to víte?"
Paní Imoggen jen polkala a zahleděla se do jeho očí, jež ji nějak podivně uspávaly. Snad to bylo tou modrošedou barvou, snad tím, že se do nich zahleděla až moc a nebo za to mohl jeho hlas.
"Asi měsíc, pane."
"Měsíc? To je hodně dlouhá doba...Proč jste to nikomu neoznámila. Pokud vím, je za nás velká odměna. Mohla byste jet za svou dcerou a její rodinou do Ameriky. Nemusela jste mlčet."
"Přiznávám, pane, že jsem na něco takového bezpočtukrát pomyslela. Ale když jsem si uvědomila, kdo jsou vaší potravou, přišlo mi správné mlčet. Jen..."
"Jen?"
" Jak vlastně vypadáte, pane?"
Caim se jen pousmál. Věděl, že takový okamžik přijde a popravdě se na něj těšil jako malé dítě na své první vánoce.
"Milerád vám toto své sladké tajemství prozradím. Ale pouze výměnou za to vaše."
"Pane?"
"Paní Imoggen?"
"Dobrá, své tajemství vám prozradím dnes večer. Avšak nyní byste se měl jako lord Tromper jít vyjádřit účst na smrti toho čuněte pelešivého."
Dubem obloženou halou se rozlehl opět ten zvonivý smích, který kdysi, před lety, přestal znít s jedním úplňkem, kdy...DOST!
"Máte pravdu, musím se tam stavit.Ale má kouzla jsou oslabená a Murmur..."
"Caime, mohu se přece přenést ohněm a ..."
"Ne! Ne, ty musíš zůstat tady. Dům musí někdo chránit."
"Možná bych mohla pomoci já, pane."
"Vy?"
"Ano, já.Mohu váš převlek upravit a uchovat docela dlouho, tedy pokud budete chtít."
"Caime! Je to hodně riskantní! Nezapomeň, že se tak odevzdáváš její vůli."
"Já vím, Murmure. Ale na milost a nemilost paní Imoggen jsem byl vystaven hodně dlouho.Nyní už to není tak riskantní."
Caim se nechal přeměnit zpět v pana Trompera, najal si povoz a tím se nechal odvézt do domu pana Avarea.
Doufal, že se dokáže ovládat a nerozesměje se při pohledu na to celé.
Měl opravdu trochu pokřivený smysl pro humor.