Nářek upíra: Část třetí, Lov vinného

30. července 2013 v 20:00 |  Povídky
"Pane, vyděsil jste mne.", vypravila ze sebe konečně paní Imoggen po pořádném jekotu a křižování se. "Neměl byste chodit tak potichu." Caimovi přejel po tváři jen nepatrný úsměv. Opravdu neuměl chodit hlučněji než snášející se peříčko. Rychle se své hospodyni omluvil za vyděšení a rychle se vytratil do stínu a chladu své ložnice. Strhl ze sebe převlek usedlého starého lorda a došel k oknu, které trhnutím otevřel dokořán a nechal provazce vody bičovat své obnažené tělo. Rány od deště…To jediné ještě cítil. Jediné, co mu prozrazovalo, že je v něm něco lidského. Nevěděl jak dlouho tam stál a cítil tu sladkou bolest, ale náhle ho probral jakýsi hlas za jeho zády. Byl to Mute. Tedy, spíše Murmur v lidské podobě.
"Co tu děláš? Tady ohen nenajdeš."
"Právě…"
"Cože?!"¨
"Je tu už přespříliš dlouha chlad a zima. Dříve to bylo jiné."
"Dříve? Myslíš-li tím dříve dobu od Filipa I. Francouzského, tak na to mám jen jedinou odpověd: Tehdy jsem byl hlupák, který nehleděl na nic, jen na ukojení svého chtíče a zhýralosti. Tím už vážně být nechci."
"Nemyslel jsem zrovna tohle. Ale v té době z tebe byl cítit život. Tyhle i jiné prokleté zdi hřály a tys byl pravý bampira.Se všemi právy i povinnostmi. Dnes už jdeš jen za těmi povinnostmi."
Caimovy se v očích zalesklo cosi zvířecího a rty zkřivil podivný úsměv. Pomalu přešl ke skříni a vytáhl z ní černou rozhalenou košili bez rukávu, rychle se do ní oblékl a rozběhl se k oknu. Vyskočil na římsu, otočil se a nechal se přitahovat k zemi volným pádem. Několik metrů od země se přetočil a nakonec se od země odrazil a znocu vzlétl k oknu svého pokoje.V něm již stál Mute s rukami na prsou a vyčítavým pohledem v očích.
"Co to má znamenat?! Zbláznil ses?!!"
Než však stačilo jedno třeonutí křídel malé můrky uplynout, namísto do očích připomínajích oblohu těsně pře začátkem bouře hleděl do očích temně černých, v nichž zářily rudé a oranžové záblesky a po krku mu přejely dva ostré špičáky. Špičáky, ketré způsobily jen drobné ranky na jeho krku. Ranky, které však přecejen trochu krvácely. Ve stejném okamžiku ucítil i jazyk, jenž svým povrchem nejvíce připomínal jazyk kočkovité šelmi a jenž slízával dva nepatrné pramínky krve. Uslyšel šepot.
"Chut krve. Chci ji cítit. Ale neboj se, příteli. Nevinným nebude ublíženo. Jen ti, jejichž duše se černají více než tma zrající o půlnoci, padnou dnes za mou potravu." Mrknutí oka dokonale postačilok jeho zmizení do temného objetí noci, ježb pod svým rouchem dokázala skrýt i ty nejhorší skutky.
Křídla ho nesla přes města, lesy, louky až k temně se lesknoucímu jezeru. Chviličku nehybnou hladinu sledoval zadomaným pohledem a poté se odvrátil a několik metrů se poodešel. Vzápětí se však znovu objevil a letěl několik centimetrů nad hlaninou. Křídla rozbijela původně nehybnou hladinu a zanechávala za sebou vlny a vírky a část vody odrážela i na něj. Rány, které mu tak uštědřovala si však nezměrně užíval. Cítit po takové době znovu takový intenzivní dotek. Potřeboval ho cítit předtím než se vidá na lov. Něco jako válečník jež před velkou bitvou vyhledá náruč a dotek své milenky. Ale to, co válečník vyhledá v hřejivé a poddajné náruči, musí on nacházet v chladné a nemilosrdné vodě. To, co kdysi mohl cítit... Mohl cítit to jemné tření kůže dvou lidí, jež si jsou blízcí. Mohl cítit dech přebíhající pokožkou. Mohl cítit prsty cuchající vlasy v něžné milenecké hře...DOST! Tyhle myšlenky v jeho hlavě nemají místo. Ne od toho dne...
Vznesl se od hladiny, která bude ještě dlouho zapomínat na to, co se před okamžikem dělo, stejně jako dlouho zapomínají těla milenců stále ještě rozechvělá od vzájemného obdarovávání a příjmání něhou a rozkoší.
Křídla, na nichž by již nikdo nenalezl nejmenší stopy vody, ho donesla k sídlu lorda Avarea. Usadil se na střechu toho sídla strachu a hrůzy. To, co se stalo před několika málo hodinami bylo již pov+stnou poslední kapkou. A pokud s tím nechce nic dělat soudní moc…
"Dobrý večer, pane Avaree." Rozlehlou, podivně odpodrnou komnatou se tichý hlas podivně rozléhal a zněl strašidelněji než řev stovky chimér. Na Avareově tváři se objevil zděšený výraz. Bledá tvář ještě více zbledla.
"Co…Co tu děláš?Kde…Kde se tu bereš?Ty špinavče, ty plesnivče, zloději! Cos tu chtěl ukrást, co?"
"Ale no tak, pane. Přece nebude příslušníka aristokracie podezírat z něčeho tak nečestného."
"Ty a aristokrat, ty mezuláne?!"
Než však stačil dopovědět, stál ten podivný rusovlasý muž v rozhaléné černé košily a plášti, jež trochu připomínal u něj.

"Ano, ale pro tenhle okamžik, jsem tvá smrt" zašeptal mu do ucha. V témž okamžiku ucítil ten muž na svém krku ostré špičáky a ostrou bolest. Posledním, co zažil, bylo podivné sání.A pak již tma, tma a nic víc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama