Nářek upíra

24. července 2013 v 19:30 | Werewolfin |  Povídky

ČÁST PRVNÍ.

Žít si troufá každý živočich,žít je pírko v dětských vrkočích,které pohřbí jeden projektil.
Žít všem kázal velký lodivod,žít se dá jen jednou za život,škoda, že jsi nesměl trošku dýl
žít...JÁ NECHCI ŽÍT!
To je opravdu hodně výstižné. Nechci žít. Odmítání toho největšího daru, který kdy člověk může mít. Dar? Při té myšlence měl co dělat, aby nevypukl v smích. Vždyť on vlastně nežije! Je...On je...
"Můj pane, děje se něco?", ozval se vedle něj sladný, něžný a nezměrně svůdný hlas zvoucí k tolika ne zrovna slušným věcem...DOST! Dost, proboha, dost. Takové myšlenky nemohou být v jeho hlavě. V jeho hlavě ne. Hlas jeho společnice, maličké, mladičké jemňonké dcery obchodníka, jež byl nedávno chudý jako kostelní myš ho vytrhl ze snění.
"Pane?"
"Nic se neděje.", trochu zaváhl, jak ji oslovit. Pak se rozhodl. Její světlé, plavé vlasy seplé obyčejnou sponou, oči kulatého tvaru a světlonce zelené barvy připomínaly..."Nic se neděje, můj vzácný anděli."
"Anděli? Pane, proč...?" Zmatená vypadala ještě sladčeji. Chtěl ji k sobě přivinout a mnohem víc, hned tady...Bože, dost! DOST!
Pohlédl jí do očí a neubránil se drobnému úsměvu. Viděl v těch očích překvapení, radost a snad...Ano, i chtíč.
"Protože tím andělem pro mne jste." Její krásně tvarovaná ústa vřesové barvy získala téměř tvaru oválu a oči světlé rákosové barvy se tak rozkošně zvětšily v údivu. Vypadala opravdu nádherně. V šatech perlově bílé barvy se oči a rty zdály diamanty. Na okamžik zaváhal. Ale ano, jistě, jiná možnost už možná nebude a bylo by tak příjemné ji něčím obdarovat. Otočil se tedy poslednímu a neobsazeném sedadle v jejich lóži a když se otočil zpět, na rukou nesl kazetu čokoládově hnědé barvy zdobenou zlatými ornamenty. Vložil jí onu kazetu do rukou, které by...NE! To sem nepatří.
"Otevřete ji, prosím. Je to jen drobný a skromný dar. Proto se, prosím nezlobte. Nechci a nechtěl jsem vás nijak urazit."
V okamžiku, kdy dořekl, jeho společnice otevřela kazatu, v níž se skvěl náhrdelník v němž se perly s jemně růžovým nádechm proplétaly ve dvou řadách těsně ke krku přiléhajícím a třetí a čtvrtá,již méně perlami osázené pozvlona spadaly po nasazení po krku. Uprostřed poslední šňůry se blištěl přívěsek ve tvaru motýla, jehož křídla zářila drobnými kousky zelených a do růžova hrajících diamantů.
"Prosím, nehněvejte se. Je to příliš skromný dar. A vaší kráse ..."
"Ach, pane. Takový dar! To si nezasloužím. Jste příliš štědrý. Já takového daru nejsem hodna."
Neovládl se, dnes již podruhé za ten propastně krátký večer, a položil jeden prst na ty nádherně plné, jemňonce růžovoučké rty, které v sobě měly jemnost hedvábí a zároveň horkost rozpálených uhlíků. Tak moc si přál pocítit ten horoucí dotek i jinde...DOST!
"Pšš-šš. Taková slova ať již z vašich nadpozemský krásných rtů nikdy víc nevzejdou. Vy byste zasloužila něco mnohem vzácnejšího, třpytivějšího, nádhernějšího a... "
Nedořekl. Jeho rty zakryla drobná a něžná ručka. Tak zvláštně a příjemně hřála, přestože byla chladná. Ne, její kůže nebyla chladná. To on vše vnímal jako chlad.
"Můj pane, prosím, nemluvte o mne tak. Vaše slova mi vhání červeň do tváří a opravdu nevím, jak vám za vše poděkovat."
"Myslíte za náhrdelník?"
"Né! Ne, ne, to ne. Já...měla jsem na mysli vaši společnost, ve které se vždy cítím tak volně a svobodně, vaši ochotu mi naslouchat, váš hlas a slova, která mi dodávají sílu, za to, že...Za to, že jste."
Koutky jeho úst opět zacukal úsměv. Věděl, že tahle dívenka o majetek nestojí, ale něco ho nutilo ji přimět, aby mu řekla právě tahle slova. Chtěl ji slyšet.
"Myslím, že vím, jak mi můžete poděkovat, pokud o to tedy stojíte."
"Ach, jistěže. Udělám cokoliv proto, abych vám splatila svůj dluh." Udělala by cokoliv...Nějaký hlas v hlavě mu našeptával, že té nabídky může využít i jinak, než by si tahle pátnáctiletá dívekna mohla představit. Avšak věděl, že nesmí.Nesmí! Nesmí za žádnou cenu...Ale to pokušení je tak silné...
"Má krásná paní, prosím, ozdobte se tím šperkem. To mi bude největším poděkováním."
Náhle vstoupil do lóže sluha.
"Lady Eapscktwiková, je čas jet."
"Dobrou noc, můj pane."
"Dobrou noc i vám, má paní" Naposledy podlehl pokušení a políbil tu drobnou ručku.
Jak moc by si přál moci víc.
Ve stejný okamžik, kdy její kočár i se sluhou odjel od divadla, se on vznesl k noční obloze s lehkostí a volností, kterou by i ptáci mohli závidět.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama