Povídka třetí

11. června 2013 v 8:00 | Werewolfin |  Povídky
Půlnoční krajina vlídně přijala do svého temného objetí dva chodce. Měsíc se na jejich pouť vřele usmíval a přál jim štěstí. Spolu s tím jim svítil na cestu k jejich cíly. Oba byli již unaveni a tak se jejich postup značně zpomalil. Přesto však stále šli a tvrdohlavě se prodírali krajinou, která se rozhodla klást odpor. Nejprve bažiny, o kterých ani jeden z nich neměl tušení. Poté zas lesy, v kterých nebylo za poledne vidět ni krok. Poté další bažina, jejíž výpary přivodili halucinace. Proto nechali své koně v nedaleké vesnici a dále pokračovali pěšky. Nyní je oblkopila, chladná, hustá a nepřátelská mlha. Její bledé, nepříliš silné ruce se snažili svést dva poutníky z cesty, zakrýt jim zrak, ohlušit uši, avšak její snažení bylo marné. Pokračovali v cestě dál a s ještě větším odhodláním.
Argo šel dál bez ohlížení dál a zcela byz zájmu. Nathaniel se však nemohl ani hnout. Mlha, která před několika okamžiky vzdávala svou marnou snahu se náhle objevila ještě ve větší síle. Provazce její moci, které ještě před chvílí připomínali tenounké a průsvitné ručky víl náhle získaly tvar a velikost rukou obrů. Začaly měnit barvy. Začaly se svírat okolo něj. Svírat do drtivého a nemilosrdného sevření.Nemilosrdné, drtivé, dusící a zcela zabraňující o čemkoliv přemýšlet, natož něco dělat. Zcela bez jakékoliv své vůle padl na kolena. Plíce žebraly o každý doušek vzduchu. A ten byl stále vzácnější.
Náhle se mlha rozplynula a vzduch se vyčistil. Nathaneil pohlédl na cestu před ním, která se pomalu, směrem od něj samotného, barvila do modra. Kdyby to byla rudá, byla by logická domněnka, že byl v několika předchozích okamžicích raněn a rudá barva je znemením krve a patrně i vyprchávajícího života. Ale modrá barva...
Náhle se mu zatmělo před očima poznání.
Je to ONA. Ta, kterou měl za mrtvou. Ta, jejíž slova se tak přesně plnila a jemu přinášela jen zkázu a jeho přátelům většinou krutou smrt.
"Ty..."
Odpovědí mu byl chladný a krutý smých.
V témž okamžiku se po celém prostranství rozlilo světlo, které ho oslepilo. Pouze slyšel. Slyšel pomalé, ale jakýmsi způsobem tvrdé kroky, kteráé se blížily k němu. Chtěl ustoupit, krýt se...Cokoliv udělat! Ale jediné, co mu bylo dovoleno, bylo klečet na cestě, opírat se dlaněmi o kameny s ostrostí hřebíků a přerývaně dýchat. Její ruka mu zvela bradu a přestože neviděl, věděl, že se potěšeně usmívá. Usmívá se, protože ví, že může znovu ublížit.
Otevřel ústa, aby jí řekl to, co již tak dlouho toužilo býti vyřčeným, ale ledová dlaň překryla jeho ústa a zabránila slovům znít.
O několik málo okamžiků později se mu těstě u ucha ozval její hlas.
"Otevři oči, malý měsíční poutníku."
Poslechl. Napůl čekal, že ve stejné chvilí, kdy tak učiní, ucítí prudkou bolest a světa půvaby mu již navždy zahalí závoj temnoty.
K velikému překvapení se tak nestalo. Ucítil jen něžné polazení ve vlasech a slyšel příjemný pobavený ženský smích.
"Nathanieli, snad si nemyslíš, že bych byla tak brutální." Znovu se rozesmála. Ta potvora! Zase mu čte myšlenky. Přestože to byla svízelná situace, začal se smát. Z nějakého neznámého důvodu mu s ní bylo pořád tak hezky a lehko.
"Abych byl upřímný, nevím, co od tebe mohu čekat. Ale vím, že to nikdy nic dobrého nebude."
Uraženě nakrčila nos. Opět to vypadalo tak komicky...
"Těď bych se mohla urazit, ty ošklivý. Ale protože mám výjimečně dobrou náladu, tak..." Její nespokojené zamručení přerušilo větu.
"Nathanieli Blackshame, takhle se s tebou nedá mluvit! Vstaň."
Opět poslechl a opět se smáli.
"Víš, děvče, mě to ani tak moc nevadilo. Alespoň jsem si vyzkoušel, jak ses asi cítila ty."
Úsměv jí na rtech zamrzl. Nathaniel se právě dotkl něčeho, co mělo být zapomenuto. Co již nechtěla znát. Chtěla těch několik potupných okamžiků navždy vymazat. Mohl si vyzkoušet, jak se cítila ona? Náhle jí v očích bleskly dva uličnické plamínky a znovu se rozesmála.
"Vyzkoušet, jak jsem se cítila já? Hmmm....Podívej se dolů."
"Ty potvoro! Já myslel....ÁÁÁ!"
"Blackshame, vysvětli mi, prosím, proč tu tolik hulákáš."
"Proč?! Proč, ty zplozenko antikrista?! Ty se ještě ptáš?! Říkají Ti něco mé šaty?!"
"Tvé šaty?" Podepřela si rukou bradu a legračně našpulila rty. Normálně by se asi smál, ale nyní soptil...Než na ni však vysypal salnu nadávek, pokračovala: " Tvé šaty jsou šipanvé, smradlavé, poznamenené zubem času a ..."
"Ano, a jsou zcela pryč!"
"Vážně?"
Grrrr. Tohle vážně dělá schválně. Iluze bytí a nebytí.
"Děkuji za pobavení." Její hlas byl nyní opět tak chladný....A doprovázený mávnutím ruky. Gestem, které již znal. Ano, nyní se objeví studna s okovy, které spoutají jeho ruce. Ano, již začíná pracovat mechanismus, který ho v daný okamžik stáhne do dvou pětin hloubky studny. Teď. Jen nezavřít oči a nenechat se ovládat strachem. Musí se snažit něco vidět. Musí...

Mýtina byla osvětlana pochodněmi, bubny již začaly hrát obětní píseň. Uprostřed té mýtiny stál mohutný, do nebe se tyčící kůl a na jeho těle přivázáno děvčátko. Bum, bum. Ze skrytu lesa vyšla postava v dlouhé černé kápy. Bum, bum. Stále se přibližovala doprovázene bubnem a hromobitím.Bum, bum, bum. Na první ránu, vytáhla postava dlouhou obřadní dýku, na druhé se dýka zaryla do dívčiny hrudi a na třetí postava shodila kápy. Byl to....

Denní světlo se zálo tak ostré a zlé.
"Tak co, Natie? Nechceš si zopakovat pobytv mé studni ještě jednou?"
Kdy tak mohl pohnout jedninou kůstkou svého těla, dal by jí jasně najevo, co si o tom namáčení myslí! Ikdyž...Na druhou stranu, ten vedlejší účinek studny je hodně užitečný.
Kdyby se tak mohl...MOMENT! Vždyť vlastně může! On se může hýbat její kouzlo již nepůsobí.
Stačí jen dva její kroky a....Teď!
"Co to ksakru...." vypískla.
"Opět se nám prohodily úlohy,má milá."
"To kouzlo...Mělo přece....!"
Rozesmál se: "Ale, ale! Snad nevěříš, že na mě bude jedno účinkovat dvakrát."
Odstrčila ho. "Táhni ke všem ďasům!"
"Velice rád."
Nový náraz jejích pažích, okamžitě následovaný pádem na kámen a bezvědomím.


"Nate? Nate?"
Otevřel oči. Argo se nad ním skláněl a měl ve tváři tak ustaraný výraz...
"Co se stalo?"
"Sláva! Žiješ. Kdybych věděl, co se stalo...Vím jen, že jsem špatně zabočily a chvíli jeli přes močáli, pak jsme nechali koně v táboře a šli jsme pro dřevo...A pak netuším, ztratil ses mi, bratříčku."
"Ach tak...Argo...Já...měl jsem něco jako vidění..."
"Ona?"
"Ano, ona."
"Pojď, povíš nám to v táboře."
"Nám?"
"Ano, nám. Cass dorazila."
Lučišnice Cassandra...Teď již sand bude vše v pořádku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vlk Vlk | 14. června 2013 v 22:03 | Reagovat

Obdivuji Tvůj styl psaní, ale to už jistě víš...

2 Werewolfin Werewolfin | 23. července 2013 v 21:15 | Reagovat

Děkuji, taková slova, jako jsou ta Tvá nesmírně těší a hřejí u srdce. Ještě jednou děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama