Únor 2013

Pocit...

23. února 2013 v 20:33 Others
We are bastards of your history
The native treacherous harmony
We saw your sins screaming from a saint blood,
Finding love in arms of broken prayers, not the god.

Swearing love to a wild child,
With their claws in our veins.
Protectively with each gesture, losing our face
It was and still is writen in our fate.

Wishpering: We want forget why we are here.
But we became shadows of their price
Unfortunately, it was promised to you, my dear.

This is the story of the damned bastards and pride outlaws
We´ve got our soul, our love and passion for today
We lost our homes,our broken souls and droped our guns,
but we´ve got still pride minds.
Now... we wont hide our real face,
We will go and fight,
No more staying in the shadows of power...of our lords,

Wishpering:
Just forever staying in soft embrace
Our memories...They´ll find out, they were wrong
They will fall....right now.
We saw our great victory,which has to come soon.

This is the story of the damned bastards and pride outlaws
We´ve got our soul, our love and passion for today
We lost our homes,our broken souls and droped our guns,
but we´ve got still pride minds.
Now... we wont hide our real face,
We will go and fight,
No more staying in the shadows of power...of our lords

Baptised by a last bloody shadow of a night,
Slowly destroying rests of their mind,
Forgoten in dreams of holy man,
Sleeping in a burning hell,
Running for own freedom,
Fighting for being ourself,
Building our kingdom...Which never fall.

Wishpering:
We saw their falts, before they did them.
They .. rocking the baby in the arms of the dark side,
and know that it will not save their faults

This is the story of the damned bastards and pride outlaws
We´ve got our soul, our love and passion for today
We lost our homes,our broken souls and droped our guns,
but we´ve got still pride minds.
Now... we wont hide our real face,
We will go and fight,
No more staying in the shadows of power...of our lords


Sillent voice:
Screaming out our lullaby,(in your arms)
Hoping in a shinig tomorow,
and we wont say goodbye(to rest of pride)
It was said and it rulled from now.
We will stay strong, we will fight and we will win.
We´ll win this unfair fight of life and love(full of loosing)
Their hopes disapper like a swing of wing of white dove.
WE WILL FIGHT AND WONT STOP SCREAMIN´

Úvaha nad...

17. února 2013 v 12:24 | Werewolfin |  Povídky
Úvaha nad pláčem vlčat.

Možná vás tohle téma překvapí.Ale toto není o vlčích mláďatech ve volné přírodě.Ne, tohle je o těch vlčatech v nás.
Možná si teď myslíte, že jsem blázen.Mluví tady o nějkaých divokých psících, ktoří by měli být v našem těle, kde jsou jen orgány potřebné k našemu životu.
Pokud si toto myslíte, pak se, prosím,upokojte. Nemám za cíl vás přesvědčovat, že ve vašich tělech žije nějaké vlčátko(Ikdyž, pro mě je ta představa lákavá....Můj život by měl i jiný smysl, než jen parazitismus na laskavosti jiných...Ale toodbíhám jinam).Nic takového.Je t ovlastně jen něco jako názor či zamyšlení,chcete-li,nad jedním článkem, který mi někdo dříve ukázal a já ho nemohu dostat z hlavy.(Toto je odkaz na onen článek:http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Dva-vlci-v-nas.html
Snad mi autor promine použití.)Prosím, než budete číst dál mé plácání, přečtěte si to.Přečtěte si to a zamyslete se.
Předpokládám, že jste se zamysleli a máte svůj názor.Pokud mi to tedy dovolíte, řeknu vám ten svůj.
Myslím, že v nás nejsou dva vlci.Ikdyž je to zajímavá myšlenka, nemyslím, že zcela vystihuje člověka.když se podíváte do lidské duše, můžete stejně jako indiáni vidět dva vlky nebo, jako já, maličké vlčátko.Zvířecí mládě, které si rádo hraje, postupem času sílí, ale může být i zraněno.Klidně namítněte, že přece jednou z vlčete musí být vlk.Ale tohle mládě je s každým úsvitem stejné jako předchozího dne.
Malé vlče v nás touží po lásce, po úspěšném lovo, po uznání, po měkkém pelech, který by mohlo sdílet s těmi, kdož jsou mu blízcí.
Ale zároveň se bojí samoty, zavržení, zrady.Bojí se, že ho svět nepřijme.
Každé vlče je jedinečné a reaguje na různé situace jinak.Můžete říct, že je to přece jen povaha.
A ano, máte pravdu.Ale pokud se na lidi díváte jako na to nejvyvinutější bytost světa, nedávají vám jejich reakce smysl.Podívejte se na ně jako na malá, nezkušená vlčata, která zkouší, co mohou.Která si chtějí s druhy hrát, ale zároveň se bojí, že přijde z řady druhů zrada.
Bezpočtukrát se stane, že že vlče je unaveno, vším co vídí, že se raději uzavře do svého světa a hraje si s větrem, lístky,vodou...
Nepřijde vám teď lidská povaha o chloupek jasnější, či alespoň jiná než předtím?

Povídka druhá

15. února 2013 v 12:21 Povídky
Slunce něžně zlatilo trávu, pročesávalo blankytné vlasy vod a dávalo novou naději. Vítr,nyní již pouhý vánek, hladil krajinu a česal zelené vlasy stromů.Lidé i zvířata, i veškeré síly přírody, jakoby to vše již zapomnělo na hrůzy včerejší noci.Všude byl mír a klid.Každá duše se těšila z momentálního klidu a pohody.Jen dva jezdci ne.
Ti dva jeli a jak včera bouře, tak dnes něžné laškování slunce a větru je nechávalo chladnými.
"Takže Abbé nám znovu kuje pikličky..."
"Vypadá to tak.Aleteď je to ve větším měřítku."
"Nate, co se děje? Nikdy ses o Abbého plánech takhle nevyjadřoval.Vždy ses tomu jen smál a věděls jak to překazit."
"Ano, ano, já vím.Když nepřítele znáš, není zas tak složité proti němu bojovat.Ale tohle..."
" Snad to nechceš vzdát?!"
"Ne! V žádném případě to nevzdám.Bojovali jsme dřív za jakoukoli cenu předtím, teď to rozhodně nebude jinak.Nedovolím nikomu z naší armády, tím méně sobě, aby to vzdal.Už kvůli té maličké."
"Takhle Tě znám, bratříčku.Co tedy máme v plánu?", zeptal se,nyní již mnohem radostněji,Argo.
Nyní se usmál i Nathaniel.Ikdyž s Argem nebyli praví bratři, během boje proti Abbému v Bratrstvu Černé dýky se z nich stali bratři v pravém slova smyslu.Nebylo zde vlastně nic, co by ten druhý nevěděl.
"Nejdřív se musíme dostat k Eathenovi a Rafaele.Eathen má pro nás nějaké informace a Rafaela...Ta se Ti alespoň koukne na tu tvou nohu nešťastnou..."
"Ale--"
"Bez debat, bratříčku.Na to abys měl svůj názor jsi ještě málo zarostlý. "
Další jizdu již doprovázel smích a bratrské škorpení dvou starých přátel.

Povídka první

11. února 2013 v 22:05 | Werewolfin |  Povídky
Bouře hnala vítr, který svýmy prsty nemilosrdně rval zelené vlasy stromů, jež jindy tak rád něžně porčesával poryvy vánku.Obrovské slzy Irisyny brázdily tvář nebohé matky země a braly sebou do věčné záhuby vše, co stálo jim v cestě.Hádes spokojeně hleděl na to, kolik duší k němu nyní kráčí.
Nikdo však nechce jen tak umírat.Zvířata i lidé hledali úkryty a modlili se za spásu.
Všichni a všechno se skrývalo.Jen oni dva ne.
Jen oni dva stáli na vrcholku holé skály.Stáli vystaveni největším náporům bouře, biti největšími ranami deště, kterými snad ani sadistický Poseidon netrýznil své spřežení.Oni stáli,mlčeli, k běsům nebes zjevně lhostejní.Stáli a jen měřili svého soka pohledem.pohledem přísným, zkoumavým a čekajícím na protivníkův pohyb s rukama připravenýma na jílcích dýk, které,dovedně skrýté v záhybech plášťů.Skryté,ale připravené bránit své nositele jako lité saně bez slitování a rozmyslu.
Ale ani jeden ze soků se však k boji nechystal.Jen čekali a měřili druhého pohledem.
Oba mohli v okamžikutasit své zbraně a skončit tak svůj úkol.Mohli klidně tasit a čepele svých dýk zbroti krví nepřátel jako již tolikrát.A přesto váhali.Něco,hluboko v jejich podvědomí, jim bránilo to udělat.Ale co? To nevěděli.
Náhle se krajinou počal rozléhat zvláštní zpěv.Zpěv, který jakoby odemykal to, co oba kdysi dávno uzavřeli do železných schránek na dno svých duší.
"Jsme to, co stvořil svět.Nebojíme se prohry.Dál pojujeme se strachem.Cítíme, že oni padnou."
Ta píseň však ještě neskončila.Měla více než jednu sloku.Pochopil.Teď byla řada na něm.Ten cizinec, ať uz to byl kdoliv, byl v minulosti jeho bratrem ve zbrani a patrně mu nejednou pomohl.
"Já, který jsem hladový popomstě jejich hříchů, které křičí ze svaté krve. Schovávám své tesáky rudé krví zrádců a začínám se té hře osudu a zlomených duší smát.Skrývajíc růži citu ve zdi nebo kameni přetvářky."
Nyní se opět ozval cizincův hlas: "Mé tělo je strženo temnotou.Jsem proklet a přesto šťastný.Každým nádechem bezbřehé víry budu chránit ty, jež ztratili oporu ve své vůli.A nepolevím."
Znovu byla řada na něm."Možná neukáži své drápy a tesáky v plné jejich síle a záři, ale má slova, jak vražedné dýky, zasáhnou jejich zčernalá srdce a sejmou z nevinných otěže krutého otroctví.Ikdyž mě zabijí, má duše zde bude dál a bojovat za mé drahé."
Poslední slokou již již zněli oba jejich hlasy plnou silou:Skrs ocasy démonů,
cítim, co se skrývá za našima očima.nikdy se nevzdávej,nikdy neodstupuj,když cítíš, že ztrácíš život,(BOJUJ PROTI KŘIVDÁM!)Nikdy se nevzdávej,
(NIKDY NEODSTUPUJ!)."
"Nathanieli?"
"Ano, bratříčku jsem to já."
"Co Tě sem přivádí?"
Ptal se, ikdyž znal odpověď.Do kraje, kde se mu nejhorší noční můry staly náplní běžných dní, by se jeho přítel nevrátil jen tak.
"Mám tu své povinnosti.A k jejich splnění potřebuji Tvou pomoc.Vše Ti vysvětlím cestou"
Dva jezdci se vydali směrem k DarkWoods.Tam byl prozatimní cíl jejich cesty.

Pár slov úvodem

10. února 2013 v 20:27 | Werewolfin |  Others
Vím, že blogů je teď více a více a že už to většině lidí leze krkem, ne-li jinudy.Ale tohle je spíš něco jako můj deník, místo, kde se vyřvu ze vzteku, vyznám z lásky či smutku.Místo, kde to budu já.Já bez masky.
Pokud Vás už tahle slova odrazují nečtěte dál.Nikdo vás nenutí.
Když už tak kecám, chci se omluvit Gabče a Dandy(Adminkám z prosteprosty.blog.cz) za svůj odchod bez vysvětlení.Je tu zas jeden z mých vnitřních bojů, které mohou končit destrukcí okolí a v takových stavech raději opouštím vše, co bylo do dané chvíle mou prací, aby to ten podivný stav nezničil. opravdu se velice omlouvám a přeji hodně štěstí v blogaření.