1.část 2/2

13. ledna 2016 v 23:54 |  Angelus Mortis
Pane?," zeptal se Lucien. Jestliže byl na začátku zmaten, pak nyní již nevěděl zhola nic.
"Tohle vám mnoho osvětlí, chlapče. Ač noc miluji, vládne již příliš dlouho, je třeba do našeho světa pustit den."
Oči sklouzly z profesora na knihu, kterou chlapci pevně držel v rukou. Vypadala velice staře a vzácně. Vázána v černé kůži se stříbrným písmem vyraženým titulem zasazeným do křídla, které ze všeho nejvíce bylo podobné křídlu obrovského ptáka. Cadite super alas aeternum. Pád na křídlech věčnosti. Lucien po svazku sáhl a opatrně si jej prohlížel.
Byla to nádherná kniha a měla v sobě podivné kouzlo, které nešlo popsat, slovy vyjádřit.
"Pane, co to…?"
Otázka však byla kladena vánku a slunci. Profesor zmizel jako pára nad hrncem. Lucien nic nechápal, ten den již po několikáté.
Svět byl zjevně opět v pořádku.
Otevřel knihu a z jejích zažloutlých stránek vypadl dopis v pergamenové obálce obdélníkového tvaru s prazvláštní, obrovskou pečetí. Měla smaragdově zelenou barvu a nesla na sobě stejný text, jakým byla pojmenována kniha. Obálka byla velice tlustá a těžká.
Opatrně rozlomil pečeť a začetl se do řádek psaných úhledným písmem jisté ruky a inkoustem jen o nepatrný zlomek odstínu světlejší než pečeť.
Bál se toho, co je skryto za pečetí. Mnohokrát již byla za pečetí smrt, již nezaplašilo ani kohoutí kokrhání. Několik jizev na jeho krku byly dostatečným svědectvím.
Drahý Luciene,
Kniha, již právě nyní máš u sebe je mou minulostí. Vše, co jsem zažil a znám, je zaneseno do stránek knihy o pádu. V ní zjistíš, kým jsme nyní, kým jsme kdysi byli a kým nikdy, snad, nebudeme. Tenhle soubor mých vzpomínek je jedním z důvodů, proč jsem padl já a mnoho dalších. Začteš-li se do prvních řádků úvodu, pochopíš, proč se říká, že jsem padl kvůli své pýše.
Je-li bůh alfou i omegou, prvním i posledním, začátkem i koncem a v neposlední řadě i úmrtím a zrozením, já jsem tím samým, jen v opačném pořadí. Jsem jedem i lékem, posledním jdoucím před prvním, omegou vládnoucí alfě, koncem před začátkem, zrozením po úmrtí. Zdám se Ti příliš arogantním? Snad takovým opravdu jsem.
Ale kdo tedy jsem? Jsem zhašenou svící, jsem světlem v temnotě, jsem tím, kdo vede duše z temnoty. Když jsem žil v nebi, místě zvaném též rájem, andělé i démoni mě znali jako Světlonoše. Já jsem světlem. To má křídla září s každým svítáním vzlétají zpoza obzoru. Denní koloběh je obrazem mého života. Den je mou minulostí-zářivým světlem hlídajícím kroky svěřených duší a noc je mou přítomností. Černými křídly mávám, kolem se bouře zvedá, jsem padlý anděl, který svůj život dává.
Má budoucnost neexistuje. Já ji alespoň nevidím. Jako je dvacet čtyři hodin rozděleno na noc a den, tak je můj život rozdělen na nyní a předtím. Za svou minulost se stydím a přítomnost si vychutnávám. Právě takto jsem strážným andělem. Jsem tím, kým mám být. Byl-li bys kněz, jistě bys řekl, že jsem prvním hříšníkem, že to já svedl děti boží k neřestem. Že jsem bludičkou, která svedla nevinné do močálu zkaženosti a nectnosti. Nepopírám, vedl jsem mnoho duší, lidských i andělských proti loutkáři, který je stvořil. Nediv se, prosím, tomu spojení. On je ten, který nás stvořil a vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost. Chce vést každý náš krok, každý pohyb naší mimiky, chce být bezpodmínečným pánem. A já neumím poslouchat direktivní rozkazy. Nejsem poslušnou ovcí. Již od stvoření jsem si koledoval o pád. Vzpoury a rebelie nebyly ničím, co bych neznal. Vždy jsem ale skončil v náručí neúspěchu. Mé síly nebyly nikdy dostatečné. Nebylo ve mně dost nenávisti, abych dokázal porazit neporaženého.
Proč jsem vlastně padl? Pro nenáviděného nepřítele. Můj nepřítel byl zároveň mým nejlepším přítelem. Popravdě, jediným přítelem. Zdá se hloupé, že jej označuji za nepřítele, že? Jedno přísloví říká, že jediný, na koho se můžeš vždy spolehnout, je tvůj nepřítel. A to pravdou nad všemi ostatními. Ač jsem se s ním, svým bratrem, nemohl nikdo shodnout pro náš úděl, vždy jsem věděl, že je to on, kdo mi dokáže pomoci. Kdo bude ochoten pomoci nepříteli nebes.
Jednou, kdysi, dávno před tím, než se z prachu zrodil svět, se stalo to, proč píši řádky, kterým máš právo se smát a s výrazem pohrdání je odhodit do kaluže.
Víš, jaké je to před letní bouřkou? Vzduch je nabitý energií s vším ti říká, že se něco blíží. Něco velkého, neskutečného a neovladatelného. Něco, co změní vše, cos dosud znal. Právě to se dělo a děje se to znovu. Ale nyní je to spíše potopa. Taková, jíž ani zkáza, již přežila jen archa Noemova, nebude této rovna. Nepoteče totiž voda z mraků. Z lidských hrdel bude prýštit krev. Tak, jako kdysi z mých žil vytékala krev, tak jako mé tělo mučili plameny a kůží se křižovaly jizvy.
Ne, prosím, nechápej mě špatně. Není to má vůle. Já tohle nechci a nikdy jsem nechtěl. Ač jsme byli s bratrem zcela rozdílní, měli jsem stejný cíl-dobro světu. Jen každý jej dosahoval jinak.
Luciene, prosím, nenech zmizet to, co se mělo ztratit mým i bratrovým pádem. Zachraň je.
Zachraň se.
Lucifer
Začátek dopisu byl psaný úhledným, klidným písmem, když však slova přecházela do části, kde byl pergamen jako by spálený, bylo písmo chvatné a hůře čitelné. Jako by pisateli docházel čas. Ale smysl těch slov… Ne to není možné.
Jistě, je to hloupé a absurdní. Nějaký dobře promyšlený a provedený žert někoho, kdo zapomněl, že mozek do sběru papíru nepatří. Ale ta slova
Co to má znamenat? Kdo si z něj dělá legraci? Kdyby neznal povahu všech na Dark Meadow a jejich nulový smysl pro cokoli legračního či úsměvného, podezíral by každého z nich a obviňoval je z tvoření tak nejapných žertíků, jakým tento dopis bezpochyby byl.
Dopis v jeho ruce však náhle začal podivně hřát a měnit v jeho ruce tvar. Z pergamenového obdélníku se stal náhle malý čtverec. A písmo na něm se také změnilo. Byla tam jen dvě slova.
Nežertuji, Luciene.
Co je zas tohle za vtip? Odkdy papír dokáže zničit napsaná slova a vrýt do svého povrchu slova jiná?
No tak, opravdu nežertuji. Už to neumím. Nepokoušej mou trpělivost.
Lucien nevěřícně hleděl na lístek papíru, který si z něj nestydatým způsobem dělal blázny. Podrážděně vrčel. Náhodnému pozorovateli by mohl připomínat navztekané kotě, které prská na smeták. Nenáviděl takové bezduchosti.

Luciene, otevři tu knihu. Snaž se pochopit. Snaž se zjistit, kým jsem byl já. Kým je můj bratr. Kým jsi Ty.
Tohle už snad není ani realitou. Kdo má tolik vytrvalosti, aby změnil běžné, donutil téci vzhůru a papír měnit slova jemu daná?
Ta kniha, Luciene. A nenuť mě to opakovat. Dělám to strašně nerad, ač přiznávám, že v minulosti jsem se opakoval mnohokrát.
Lucie namátkou otevřel knihu, která mu jakýmsi podivným teplem propalovala pokožku. Neměl náladu se hádat, natož s kusem papíru. Absurdní, že? Hádá se s papírem. Asi již opravdu začíná bláznit.
Strana, jíž dovolil spatřit světlo, byla zvláštní již jen svou barvou. Papír, papyrus i pergamen byly v barvách bílé, nejvýše temně okrové, ale tato stránka…Měla stejnou barvu jako desky knihy. Výrazně a nekompromisně temně černá. Tak černá, že nejpigmentovanější obsidián by se jevil šedým v porovnání s nocí této stránky s praménky zlata po okrajích a písmem, které pálilo v očích a zároveň bylo jediným, co čtenáře v daný okamžik zajímalo. Příliš lákavé pro odolání. Jako lodníci nemohli odolat volání sirén a hříšník neodolá páchání dalšího hříchu, Lucien neodolal a začetl se do několika řádek, jež stránka nesla.
Když duše přejde do posmrtného života, dostane se do jednoho z prazvláštních světů. Světů, kde nic není tak, jak se zdá. Čas i prostor je zdvojen. Iluze se stává skutečností, lež pravdou. Mizera andělem se zde klidně může stát, stejně jako vrah světcem, apoštol zlodějem.
Kam se vlastně duše může dostat?
Do záře. Do světla. Do dokonalého zdroje harmonie a pohody. Do zdroje zdraví a života. Do bezpečí a klidu. Dobroty srdce a míru. Na místo, kde je každý šťastný. Do místa, kam se každý touží dostat, stát se jeho součástí. Ale jen málokdo, kdo touží, si tohle místo zaslouží poznat. A pokud je někdo těchto míst hoden, není zaručeno, že je pozná. Není totiž pro každého.
Do temnoty, do explozí plamenů. Do ponurosti a monotónnosti. Do zdroje zla a zloby. Klamu a nenávisti. Žalu a bolesti. Potupy a útlaku. Místo, kde nechce skončit nikdo. Nikdo se nechce stát jeho součástí, a přesto veškeré jeho konání směřuje k tomuto cíli bytí. Místo s branami široce otevřenými. Každý projde.
Ano, Edém a Inferno. Dva protiklady. Dva protipóly. Dvě různé strany mince. Jeden od druhého tak moc odlišné a přesto nerozdělitelné. Neměnné, každé ve své nenapodobitelné podobě, jenž děsí i vábí zároveň.
Pro duše, které se ještě nerozhodli pro svou cestu, pro svůj svět, je zde mezivět. Místo, kam se i andělé bojí vstoupit. Vše se zde slévá v jedno. Krutost s milosrdenstvím. Popel s plamenem. Lhostejnost se starostlivostí. Voda s olejem. Láska s nenávistí.
Možná právě úděl duše v očistci je ten nejtěžší. Očistec, toto je snad nejhrozivější místo…To, jež se bojí zakusit i nejsvětější…Je jiné než svět. Je ponuré a chladné. Pusté a prázdné. Postrádá však také cokoliv, co by šlo nenávidět či milovat.
Světlo i tma se zde slévají v jedno. Duše je zde obklopena davy, avšak v tentýž okamžik zabíjena samotou. Křik
mučených démony se odráží od křišťálu křídel démonů.
Zrodit se, žít, umřít. Zrození, život a smrt. Smrt a rozřazení. Běžný koloběh lidské duše. Běžná rutina. Nic zarážejícího, nic překvapivého.
Ale něco jejich představám uniká. Oni nevědí, že něco může být jinak a duše se nemusí na svět dostat zrozením. Nezrodit se. Padnout. I to je cesta duše na svět.
Lucien zmateně hleděl na slova, která se mu vryla nesmazatelně do mysli. Co vše může ještě být jinak? Co vše může být iluzí. Proč si, až po přečtení těchto řádek, uvědomil, že otázky života a smrti, zrození i zániku a možnosti se vrátit zpět, pokládá každým dnem a ve stejnou chvíli je zahání jako obtížný hmyz daleko od sebe? A co znamenají ty podivné noční můry, tížící duši každičkou noc, kdy měsíc shlíží na unavenou zemi, která touží po náruči, která dává více, než bere?
Je snad svět skutečně Minotaurovým bludištěm, kde člověk stejně jako Minotaurus bloudil mezi zdmi a tmou, já bloudím mezi slovy, která lidé vyřknou a tím, co je v jejich duších. A nalézt lze jen zmatek a zklamání. Nic jiného labyrint zdí a slov s myšlenkami jako úrodu nepřinese?
Nevěděl proč, ale na okamžik se podíval na pergamen, který pomalu, spokojen, hořel. Na nezpopelněném kousku se skvěla slova, která přiměla Luciena k úsměvu.
Vidíš, že to šlo. Hodný kluk.
Mladík označený za hodného kluka klidně procházel pod ostřížími zraky profesorů, jež jej nenáviděli pro neustálý odpor vůči všem pravidlům, která oni, páni školy, tak úzkostlivě a s neúprosností fúrií hlídali a které ten mladík každým svým pohledem i činem. A stejně tak klidný byl vůči pohledům plným závisti spolužáků, kteří nechápali, proč tomu neschopnému nekňubovi vše prochází. Oni, studenti Dark Meadow, nevěděli o přísném metru profesorů, který Luciena posílal k hloupým a neschopným i přes veškerou jeho snahu.
Zvonek svým obvyklým skřekem, který ničil ušní bubínky a duši lépe než tisíckrát slyšený jekot líté saně, která o okamžik později rozdrtí sen života. A stejně jako se sny rozdrtí o ostří reality, zvonek, drnčí více než zuby promrzlého, rozdělil jeden život ve dví. Když se zvonek ozval, seděl ve školní lavici Lucien Syndare, student, který se od všech a všeho lišil, sirotek a tak trochu blázen. Blázen, který věří ve štěstí. Blázen, který se nebojí umírat pro sny. Blázen, který se nebojí umírat pro lásku. Blázen, který umírá jako Julie každou noc a vždy nadvakrát. Jednou zmírá jeho duše, unavená a bezmocná, pak hyne tělo, co prázdná škeble bez mlže či perli.

Když ale zvonek přestal znít, stál ve stínu budovy Dark Meadow muž, dle držení těla, hrdý, vznešený a neoblomný s maskou, již je tolikrát vidět ve sladkých Benátkách o čase karnevalu, na tváři a kápí, hluboko do čela sahající, zakrývající plavé vlasy, které jindy jako zlato září a tou září i slunce přehluší.
 

Nový anděl

12. ledna 2016 v 0:01
Kouř z cigaret a jejich drobný popílek se vznáší vzduchem. Je cítit jen ten kouř, alkohol a parfém prodejnosti. Světlo je tlumené a září tak, jako bys bálo ukázat svou sílu. Jen nad barem se tak trochu vzmuží a dovolí očím vidět, s kým jednáš.
Po vyleštěném skle na dno sklenice stékají praménky vonícího jantarově zbarveného nápoje. Už jen ze skla několik centimetrů vzdáleného od ruky plné jizviček a ran je cítit, jak omamnou moc má jen pár jejích kapek. Muž, pro nějž byla sklenice nalita, se usmívá.

1.část, 1/2

11. ledna 2016 v 23:54 |  Angelus Mortis
Oslnivě jasné světlo rozvětveného blesku ozářilo krajinu svým rudozlatým třpytem.
V následujícím úderu na buben hromovládného pána, jenž prořízl ticho půlnoční krajiny, se dokonale ztratil výkřik bolesti anděla neseného časem a pádem.
Anděla padajícího ve zdvojené iluzi bytí. Ticho a jejich oči, které jeho pád pozorují. Neví, zda pomoci či proklít a pak se radovat.
 


Sám

22. listopadu 2015 v 0:00 | Werewolfin
Prameny deště si hrají na střechách domu a šedočerné mraky jako závoje nebes se čas od času zjizví modravým bleskem.
Vítr buší do okenních tabulek a prosí o milosrdné vpuštění do tepla lidských příbytků a srdcí. Jako slepý poutník, poblázněný vzdálenou fatamorgánou. Touží po něčem, co nemůže mít.

Ve znamení Kotvy

26. srpna 2015 v 1:11 | Werewolfin |  Povídky
Uvězněn ve vlastní kleci. Za mřížemi vlastních otázek bez odpovědí. V moři faktů bez příčin. Bliudění v neznámu, v pevnosti povědomí.
Oči vidí jen temnotu vlastních skutků. Kůže cítí jen prázdný chlad z vlastních slov, jenž vyšla z úst, která neznají dobro. A v uších zní jen vlčí vytí.


Kam dál